Velikost textu: AAA

Reklama

Kráska, která umí zastavit čas

18.11.2009

Stále v sobě má nezaměnitelnou přitažlivost. Nikdo by nevěřil, že před časem vydala vzpomínkové DVD Tisíc tváří lásky. Mapuje rovných čtyřicet let její kariéry. A královna českého soulu Marie Rottrová je pořád stejně krásná a noblesní. Je sexy a její hlas hladí. Jakoby dokázala čarovat a znala tajemství, kterým lze zastavit čas.


Babička jako Jimi Hendrix

Co se vám vybaví, když na DVD vidíte čtyři desítky let svého života?
Je to bilance čtyř desítek let mého vystupování v televizi. V první části jsou klipy a záznamy pořadů, v druhé hodinový dokument Lady soul, který natočil režisér Honza Mudra. A co se mi vybaví? Zdá se mi to neuvěřitelné! Dívám se na sebe, vidím čtyřicet let vlastního života, ale v tom, abych se neoddala nějakému zvláštnímu sentimentu mi pomáhají moji vnoučci. Se zájmem se na mě dívali a najednou povídají: „Maruško, víš, ale tys vypadala... Vždyť jsi byla podobná Jimi Hendrixovi! On byl sice hippie, ale ty jsi přitom měla vlasy úplně jako on.“ Starší Bruno se na mě ještě po chvilce zkoumavě podíval a dodal: „Ale neboj, jsi hezčí!“

Užíváte si roli babičky?
To víte, že ano! Být babička je překrásné, protože si prakticky jenom užíváte. Máte o vnoučata pochopitelně velkou starost, ale zodpovědnost už je na rodičích. Každou neděli zvu s nesmírným potěšením syna a jeho rodinu na obědy. Jsem babička z kategorie klasika. A vnoučky mám hned tři. Brunovi je dvanáct, Maxíkovi osm a loni v dubnu se mi v rodině druhého syna v Kanadě narodil nejmladší Mylo. Jeho životní pokroky mohu sledovat převážně na fotografiích, které mi posílají mailem. Je to krásné, ale i trochu smutné.

Syn je vaším producentem, vedete i děti k muzice?
Bruník už rok hraje na elektrickou kytaru, dnes je z něho zapálený rockový kytarista. Koupila jsem mu elektrickou kytaru, syn zesilovač a Bruno si nechal narůst delší vlasy. Rock sice nikdy dříve neposlouchal, ale najednou je z něho hotový fanda. Baskytarista, který se mnou hraje v kapele, učí v hudební škole, kam Bruno dělal přijímačky. Byl i u jeho zkoušky. Těsně po ní vyšel ze třídy celý rozesmátý a povídá: No, to jste nám tedy dodali matroš! Bruno sice ještě nic moc hrát neumí, ale dokáže ze svého projevu udělat skvělou show. Ve dvanácti je z mého vnoučka suverénní rocker!

Je příjemné, když babička řeší s vnukem jeho rockový repertoár?
Dobře vím, na čem jsem. Podobný typ spolupráce nedávno skvěle charakterizoval můj dlouholetý kolega Jarda Wykrent. Hrál své starší písničky, jeho vnuk poslouchal a nakonec povídá: Dědo, ale to jsou písničky z pravěku! Mám pocit, že všechny naše písničky už jsou z pravěku. Naštěstí se ale stále líbí. Nejen posluchačům, ale i hudebním redaktorům v rádiích, kteří je pořád ještě hrají. Proto mi nezbývá než s radostí zvolat: Zlatý, starý pravěk!

V tomto čísle časopisu máme i článek na téma tchyně – snacha. S jakým pocitem jste šla do životní role tchyně?
S radostí. A také s láskou. Mám pocit, že naše vztahy báječně fungují. V případě snachy, která žije v Kanadě, je to složitější, vidíme se jen občas. Já bych je tu ale přitom tak ráda měla! Těšilo by mě, kdyby se mohli zúčastnit našich pravidelných nedělních obědů! V životě ale asi nemůžete mít všechno. Mám báječnou snachu Tamarku, bydlí se synem a dětmi nedaleko od nás a výborně si rozumíme. Vycházíme skvěle.

Vůbec jste v životě zjevně měla talent na dobré rodinné vztahy. Jak jste například dokázala, že vás před lety i po rozvodu rodiče bývalého muže měli rádi?
Každé manželství přece prošlo fází, kdy bylo krásné. Lidé v něm nežili jako nepřátelé! A rodiče by měli myslet především na své děti a uvědomit si, že i ony mají své vazby. Po rozvodu stále milují nejen druhého rodiče, ale i babičku a dědečka. Pokud se vztahy v rodině nezpřetrhají, zůstanou dětem veškeré hodnoty. Opravdu jsem měla štěstí, že jsme se s rodiči bývalého muže stále měli rádi. Kupovali jsme si dárky k Vánocům, narozeninám. Nikdy pro mě nepřestali být blízkými lidmi. Stále jsme vnímali vzájemný respekt a lásku. Byli přece prarodiči mých dětí!

Na koncertech potřebuji impulz

Vaše písničky mají stále co říct. Nepodbízíte se, přesto dodnes ani nejmladší posluchači vaši práci neznevažují. Jak je možné, že i v dnešní hektické době lidé věří „pravěkým“ písničkám o lásce?
Je svatá pravda, že jsem vždy byla velice náročná na texty. Jaroslav Wykrent je autorem většiny mých písniček, přesto tvrdí, že větší část jeho textů jsem nikdy nezpívala. Jednoduše jsem mu je vrátila. On je předělat nechtěl, já je zase odmítla zpívat. Ale šli jsme dál. Taková byla naše dohoda. Zpívám pouze písničky, kterým sama věřím. Mám pocit, že v archivech stále ještě najdete písničky třeba z první republiky, s nimiž je možné se i dnes ztotožnit. Lidé mi věří, co zpívám. A já jsem za to šťastná. Mám pocit, že podobný prožitek je vždy z velké míry věcí interpreta.

Potřebuje k tomu interpret vrozenou empatii nebo velkou míru citu?
Je to tím, jak zpívám. Lidi oslovím nebo ne. Vím, že některé posluchače nikdy neoslovím. Nemůžu říci, že mě mají rádi úplně všichni. Přesto ale kolem sebe stále mám poměrně početný počet svých příznivců. Jsem spokojená s tím, co mám.

Je výhoda, pokud jsou zpěvák a autor textů přátelé, jako jste byla třeba s Jiřinou Fikejzovou?
Určitě je to výhoda. S Jiřinkou jsem se poprvé setkala při spolupráci na písničce Markétka. Tehdy jsem na festivalu v Sopotech měla zpívat jednu píseň ze svého repertoáru a druhou polskou. Nesmírně se mi líbila Malgoszka od Maryly Rodowicz. Jiřinka se mnou v Sopotech byla, rovnou mi Markétku otextovala a od té doby pro mě napsala spoustu nádherných písní. Třeba To mám tak ráda, Máma a další krásné věci. Znala mě, hodně jsme si povídali. Svěřovala jsem jí své radosti a problémy. Dokázala jsem jí o sobě říci i spoustu velmi intimních věcí. Dá se říci, že mě velice dobře poznala. Když o tom dnes přemýšlím, tak vlastně daleko víc, než já ji. Ale nejspíš právě proto mi právě ona dokázala napsat úžasné texty hodně na tělo. Velice krásné, ženské texty, s jistým erotickým nádechem.

Musí ženské texty psát pouze žena?
Ne. Je zvláštní, že krásné ženské texty mi psal třeba Zdeněk Borovec. Napsal mi dokonce i jeden vyloženě feministický text. Je to písnička Muži jsou stejní. Při poslechu byste si určitě řekla, že její slova musela napsat žena. Ale autorem je Zdeněk! Uměl se totiž do ženy výborně vcítit.

Spolupracovala jste často s Jarkem Nohavicou, nebo písnička Lásko, voníš deštěm je spíše náhoda?
S Jarkem jsme se často scházeli v ostravském rádiu. Nedávno jsem se dívala do svého archivu a kromě nádherného textu Lásko, voníš deštěm, pro mě napsal rovných 23 písniček. O mnoha z nich ale lidé ani nevědí, že je psal právě on. Patří k nim třeba Lakomá nebo Dívka, která spí jen tak.

Pracovní kariéru jste začínala jako úřednice ve spořitelně. Jak jste s touto průpravou zvládla koncertní pódia, rostoucí popularitu a práci s lidmi, která je úplně jiná než u přepážky?
Ve spořitelně jsem začínala proto, že jsem se nedostala na práva. Byl to tedy z mé strany jistý „mus“. Odmalička jsem ale byla velký exhibicionista. Na jevišti jsem se cítila jako doma. Nebyl pro mě vůbec žádný problém přehrát se ze seriózní úřednické na pěveckou profesi. A pokud jde o práci s lidmi, nemám pocit, že příliš umím pracovat s publikem. Řada mých kolegů to dokáže daleko lépe. Potřebuji od posluchačů na svých koncertech spíše nějaký impulz. Drobnost, jisté vytržení. Úplně mi postačí, pokud třeba někdo v publiku cosi vykřikne. Někomu podobné vyrušení může i vadit. Já naopak okamžitě ožívám, reaguju, je to voda na můj mlýn!

Stále jste patronkou projektu Šance, který pomáhá dětem bez domova?
Před časem mě pro tuto práci oslovil streetworker László Szümegh a jeho kolega Pavel. Přes ně jsem se dozvěděla, že i u nás problém dětí bez domova existuje. Podobné věci se dějí ve velkoměstech celého světa. Právě do nich se totiž stahují bezprizorní děti, které mnohdy rodiče, nebo jejich noví partneři vyhnali z domu. Tyto děti většinou nikdy nepoznaly lásku. Velice potom záleží na lidech, kteří jsou schopni se jich ujmout. Nesmírně se obdivuji oběma klukům, protože svou práci dělají skvěle. Pro děti bez domova jsou jedinou skutečnou šancí.

Co obnáší být patronkou takového projektu?
Byla bych ráda, kdyby se o projektu více vědělo a našli se lidé ochotní sponzorsky pomáhat. Občas pomohu finančně. Do streetcentra v Praze jsem třeba koupila židle. Někdy něco upeču a pošlu nějaké dobroty na zub. A pomáhat budu dál. Dnes už je snad situace o něco lepší, protože nad projektem převzala záštitu finanční společnost Cetelem. Víte, každá pomoc je cenná. I děti ulice mají stejné touhy jako jejich vrstevníci. Chtějí dobře vypadat, mít čisté šaty, touží po teplé koupeli a hlavně se chtějí alespoň trochu najíst a napít. Na podobné věci mám jasný názor. Za pokus to stojí! Výsledek je nejistý, ale každý pokus změnit osud těchto dětí je dobrý. Věřím, že tvrzení o záchraně jediného lidského života, kterým zachráníte celý svět, je pravda.

Cítím se úžasně

Nedávno jste utrpěla nepříjemný úraz, co se vám přihodilo?
Je to paradox. Před pár lety jsem pověsila lyže na hřebík s tím, že už si ve svém věku nebudu lámat nohy. A nakonec jsem po jednom z vystoupení odcházela z pódia, seběhla ze schodů, pod nimiž ležely tři tlusté kabely a zvrtla si na nich nohu. Navíc tak nešťastně, že jsem si způsobila nejen těžký výron, ale zlomila i kost v kotníku. Šest neděl jsem měla nechodicí sádru. Řeknete si, že se už ohleduplně nechcete věnovat sportu a budete jen zpívat. A výsledek? Možná horší, než kdybych si na horách předplatila snowboardový kurz!

Před časem jste se v jednom rozhovoru svěřila, že umíte žít osamocená. Dnes máte přítele, proč jste původní rozhodnutí změnila?
Prostě se objevil sympatický muž, který se mi jemně, ale vytrvale začal dvořit. A navíc to byl blonďák!

Patří k vašim fanouškům?
Je můj obrovský fanoušek. Řekl dokonce, že mě miluje už od čtrnácti!

Setkali jste se někde po koncertě?
Vůbec ne. Poprvé jsme se setkali u mě doma, v menší společnosti. Od té doby mi čas od času přinesl jednu růži nebo třeba jahody. Přátelé mi tehdy doma hlídali pejska a poslali sms: Nějaký pán ti přinesl jahody! Vůbec jsem nevěděla – kdo vlastně? Přítel měl o mě zájem, který nepolevoval. Já sama ale zpočátku nechtěla.

Neměla jste už odvahu pouštět se do nového vztahu?
Spíš jsem si neuměla představit, že bych v životě ještě s někým trvale chtěla být. Nakonec jsem ale změnila názor, což se mi vyplatilo. Máme spolu s přítelem krásný vztah, který báječně funguje. A já jsem šťastná. Mohu vám říci, že se cítím úžasně.

Jedenáct let jste dokázala žít sama, proč jste na uspořádání života změnila názor?
Bylo to mé rozhodnutí. Skutečně jsem chtěla žít sama a přála si to tak už nechat. Pojednou ale přijde chvíle, kdy vám začne být smutno. Palčivě jsem si to uvědomila po smrti své maminky. Cítila jsem se vykořeněná a přestože jsem obklopena synovou báječnou rodinou, tak jsem si občas uvědomila, že jsem zvláštním způsobem sama. Vzbudila jsem se třeba třikrát během noci, dívala se na televizi ve čtyři ráno, bylo mi smutno. V takových chvílích vám skutečně není dobře. Vnitřně jsem cítila, že toužím, aby se mnou doma někdo byl. Po roce dvoření jsem se přestala bránit.

Je přítel, stejně jako vaši bývalí životní partneři, z hudební branže?
On je jediný z mých partnerů, který muzikant není. Na rozdíl od muzikantů a umělců není rozevlátý. Je maják, jistota, stojí oběma nohama pevně na zemi. Má úžasný smysl pro humor, ale je velice konzervativní. Je přitom mladší o šestnáct let.

Není to nakonec váš soukromý anti aging program, díky němuž tak skvěle   vypadáte?
Možná ano a velice mi vyhovuje! Náš věkový rozdíl vlastně vůbec neřeším. Velmi mi imponuje konzervativnost mého přítele. Vážím si jí, líbí se mi. Občas mám dokonce pocit, že jsem mladší, než on! Vidím, že životní hodnoty má naprosto přesně a správně nastavené. Je chlapský, správný, v jistém směru mám pocit, že jsem našla Mirka Dušína. A je to pro mě neuvěřitelně krásné. Jsem temperamentnější, on je vážnější než já. Já věci zlehčuji, on bere situace vážněji. Přitom je i vtipný, skvělý glosátor.

Jak ho přijali vaši synové?
Zpočátku s velkou nedůvěrou. Vadil jim náš věkový rozdíl. Milan je ale nesmírně přátelský, dokáže si lidi postupně získat.
Veškeré zábrany postupně padly. Dnes už fungujeme jako harmonická rodina. S láskou, přátelstvím i pravidelnými nedělními obědy u babičky Marie.

Jak se krásná žena jako vy, Marie, vyrovnává s vlastním stárnutím?
Stárnutí? Vůbec ho neřeším! Nesleduji své vrásky, roky navíc mi nepřinášejí znepokojení. Těší mě, jak vypadám, protože je to dar, který máte většinou daný geneticky. Nechala jsem si pouze dvakrát udělat operaci očních víček, protože oči jsou podle mého soudu důležité. Ale rodiče v mých letech vypadali opravdu báječně. A já v životě v tomto směru nemám jinou zásluhu, než že jsem po nich.

 

Marie Rottrová

se narodila 13. 11. 1941 v Ostravě-Hrušově. Pochází z muzikantské rodiny, tatínek byl varhaník, maminka zpěvačka. Jako dítě často zpívala v kostele, kde tatínek hrával. Původně působila jako úřednice, ale postupně se stala jednou z našich nejoblíbenějších zpěvaček. Zpívala spolu s kapelou Flamingo, velkou popularitu jí svého času vynesl televizní pořad Divadélko pod věží. Spolupracovala s vynikajícími muzikanty i textaři, jako jsou Jarek Nohavica, Jaroslav Wykrent, Zuzana Navarová, Vít Sázavský. Její hity se stále s úspěchem hrají – Lásko, Markétka, Lásko, voníš deštěm, Ten vůz už jel, Skořápky ořechů a další. Momentálně připravuje po sedmi letech novinkové CD. Texty tu pro ni napsali například Hana Sorošová, Eduard Krečmar, Zdeněk Vřešťál a mnozí další.

 


Tipy Marie pro zdraví a energii:

1. Denně si ráno doma lehce zacvičím. Občas přidám cviky na posílení břišních svalů, ale do posilovny nechodím.

2. Jsem nadšený chodec, miluji procházky rychlou ostrou chůzí. Ráda mám i brusle, ale po úrazu si musím dávat pozor.

3. Snažím se vařit zdravě. Kromě české vařím i řeckou, italskou nebo thajskou kuchyni. Saláty a vitaminy v kuchyni nabízejí nepřeberné množství inspirace.
4. Po večeři si ráda dopřeji sklenku červeného vína.

5. Snažím se stále být aktivní, zajímat se o novinky, dění kolem sebe.

6. Těším se z domova u nás v Kolovratech u Prahy, kde se příjemně žije. Nevyhýbám se zdejšímu společenskému životu s plesy, hudebními večery, vánočními a velikonočními jarmarky nebo festivalem Kolovratský parník, kde jsem rozhodnuta si letos v létě zazpívat.

Alena Štrobová
 

Lidé a názory

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama