Kdyby měl Albert Einstein více času...

...mohl by svou slavnou teorii ještě rozšířit o další úvahu. Mohl by prozkoumat relativitu věku. Mám na mysli ten zvláštní jev, s nímž se občas setkáváme: proč dvacetiletý mladík považuje pětatřicetiletou slečnu za „starou“ a proč tentýž muž, o třicet let a dva rozvody později, hledá inzerátem přítelkyni – „mladou a vitální ženu“ do pětapadesáti let. Spletl se mladík kdysi ve svém odhadu, nebo se mýlí až později, ve zralém věku, ve chvíli, kdy píše inzerát?



Myslím si, že se nespletl ani tehdy, ani později. Bývalý mladík jen propadl, jako většina z nás, relativitě času. Čas je ten nejvzácnější materiál.
Potíž spočívá v tom, že potřebujeme čas i na to, abychom si to uvědomili.

Mladý člověk vnímá čas jako ležatou osmičku, jako nekonečno. Nemyslí na své stáří. Jen druzí přece stárnou. Pokud jde o něho, musí si jen občas koupit větší boty nebo kabát. Stáří se mu jeví jako nějaký film – ten mládeži nepřístupný.

Jednoho dne však dojde ke změně. Ležatá osmička nekonečna se náhle, bez úředního oznámení a bez varování změní v jasnou číslovku. Datum narození ční z dotazníku, a ať člověk počítá jak chce, nemůže se dopočítat. Na štěstí každý nemusí být tak starý, jak napovídá datum v daňovém přiznání nebo v občanském průkazu.

Člověk nemusí být ovšem Einstein, aby se nad věcí nezamyslel a nestvořil vlastní a docela obyčejný vzorec: věk je roven času naplněnému energií. A hlavně – z toho plynoucí chuti do života. Tahle relativita je důvod, proč je možno potkat lidi, jimž je – řečeno noblesně – už nějaký čas – sát, ale mnohdy jsou duchem mladší než ti, jimž je dosud teprve – cet.

A protože takových – sátiletých, stále aktivních, čilých a činorodých přibývá, vznikl tento časopis.  Je určen všem, kteří nejsou zaneprázdněni jen pouhým stárnutím. Tedy Vám.

Přáli bychom si, abyste trochu svého času ušetřili a dali laskavě „stranou“ a věnovali ho našemu novému časopisu.

Ivan Kraus, spisovatel