Nedávno jsem poctivě oslavila šedesáté narozeniny...

...a při té příležitosti jsem se trochu zamýšlela nad tím, jak se s přibývajícími lety změnily naše večírky a koneckonců i já a moji přátelé.

Oslavy už nejsou tak bujaré jak bývaly, už nezpíváme do rána, že temně hučí Niagára a když si dáme skleničku, tak kvalitnější a dražší – předvídáme následky. Jak by taky ne – v našich řadách už se objevil infarkt, lehká mrtvice, o artróze a skleróze ani nemluvím… Místo lechtivých vtipů si povídáme o nemocech či o jídle a erotické jiskření zcela vytlačily diskuse o politice.

Prohlížela jsem si staré fotografie z minulých oslav a jsou na nich většinou stejné tváře mých přátel, kteří stárnou se mnou. Pamatují si i léta, kdy se mi nedařilo, radovali se z mých drobných vítězství, poznají, kdy mi není do řeči i kdy si potřebuji stýskat, vědí, co vydržím a co už ne… prostě prožili se mnou kus života.

Už více než dvacet let jezdíme každé léto na kola, je nás slušný peloton a v hospodách si vytváříme vlastní fronty. Naše cyklotrasy jsou čím dál kratší a do kopce kolo tlačíme, ale vždycky se na ten týden těšíme a probereme všechno, na co během roku nebyl čas.

I naše 83letá babička má svou partu kamarádek, s kterými pravidelně pořádají „babince“, chodí do divadla na představení pro důchodce a výstav stihne vidět víc než já. Mít dobré kamarády je důležité vždycky, ale s přibývajícími lety je to nezbytná součást šťastného života. Myslím, že mám bezvadnou fungující rodinu, přiměřeně hodné děti i manžela, ale bez přátel si neumím život představit. Jsou mojí prémií, třešničkou na dortu a spolehlivým lékem proti osamělosti stáří. Jak to zpívá Pavel Bobek v mé oblíbené písničce:
Mám stále rád, co rád měl jsem dříve,
jen teď možná líp už to vím….

Iva Hüttnerová, malířka a herečka