Poprvé je poprvé
Následující slova z třetí Mojžíšovy knihy si vysvětluji jako pokyn mládeži, aby uvolňovala místa starším v dopravních prostředcích:
„Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu.“
Ve starozákonních časech ještě nejezdily autobusy a tramvaje, ale i tehdy už existovala možnost osobní přepravy: vozy se zvířecím potahem. Na sedačkách tam byl jistě taky omezený počet míst. Předpokládám, že sedící mladík se v intencích výše zmíněného pokynu zvedl, když nad ním stál cestující v letech.
Náležitá úsluha byla tehdy zvlášť potřebná vzhledem k věku některých tehdejších postav. Podle Mojžíšovy knihy (v tomto případě první) je Adamovi přičítán věk 930 let. Jeho synovi Šétovi 920 let a vnukovi Énošovi 905 let. S Noem je spojován věk 950 let a s Metuzalem dokonce věhlasných 969 let.
Jestlipak i tito mužové prožívali citově okamžik, kdy je někdo v některém z tehdejších dopravních prostředků pustil poprvé v jejich životě sednout?
Byli rádi? Nebo znervózněli, že už asi nevypadají jako úplní štramáci?
Ne náhodou se říká, že poprvé je poprvé.
Nevím, jak tomu bylo v dávných časech, ale v současnosti jde o moment zlomový. Patříte-li k jedincům, kteří tento premiérový okamžik už zažili na vlastní kůži, předpokládám, že mi potvrdíte zvláštnost toho prvotního prožitku. Jestliže později pak naopak vítáme, když nás někdo pustí sednout, tak ta první chvíle je šok.
Jsem snad už nějaká starožitnost? Vymačkaná zubní pasta?
Vždyť ještě nedávno jsem to byl(a) já, kdo pouštěl sednout druhé!
Když mi bylo poprvé takhle nabídnuto místo v městském autobuse, chlácholil jsem se, že jsem měl za sebou těžký den a že je přirozené, když člověk nevypadá pokaždé jako čerstvá ředkvička. Taky jsem si namlouval, že mladý muž, který mi sedalo poskytl, měl možná vadu zraku.
Nedalo mi to a vzápětí jsem se jako jeden z moderátorů nedělních rozhlasových Dobrých jiter otázal posluchačů, jaké mají oni zkušenosti s prvním okamžikem, kdy je někdo pustil sednout v dopravním prostředku. Různost odpovědí mě ujistila, že ztrátu dotyčného panictví (eventuálně panenství) jsem dramaticky neprožíval jen já. Několik posluchačů a posluchaček se shodlo, že posléze po návratu domů se okamžitě prohlíželi v zrcadle.
K odvysílaným ohlasům patřilo kromě jiných i následující vyjádření paní Jiřiny Jáchymové z Prahy:
„Když jsem šla do důchodu, přestala jsem si barvit vlasy a lidé mě tehdy začali poprvé pouštět sednout. Po nějakém čase jsem však zjistila, že mi ta šedá barva sedla i na duši. Tak na doporučení kamarádky jsem navštívila jejího mladého kadeřníka. Výsledkem je, že nyní s novou barvou a s novým účesem se cítím mladší. Asi tak opravdu i vypadám, protože mě nikdo nepouští sednout, ale výsledně jsem ráda, když v MHD zase stojím.“
Je to cenný poznatek, ale pro mě osobně příliš nepoužitelný, neboť si nemám moc co barvit.
Do jisté míry nadějné pro mě bylo vyjádření pana Josefa Kováře z Chrudimi. Jeho vzpomínka naznačovala, že místo k sezení může být člověku nabídnuto i omylem. Pisatel uvedl, že v době svých vysokoškolských studií se spolu s dalšími pražskými studenty věnoval tehdy u nás ještě málo známému baseballu. Když pak jednou po zápase jel tramvají, někdo mu uvolnil místo v domnění, že je postižený. Opíral se totiž o hůl – jenže baseballovou.
Já žádnou hůl neměl, když mi bylo poprvé poskytnuto sedadlo. Marně bych se tedy snažil přičítat proběhnuvší akt něčemu jinému než zjevnému faktu, že už nejsem teenager.
Postupně jsem se s tím začal vyrovnávat. Přiznávám, že tu a tam jsem už docela rád, pustí-li mě někdo sednout. Ale nic si nenárokuji. Vzorem do budoucna je mi vyjádření rozhlasové posluchačky paní Coufalové z Ostravy:
„Ta doba, kdy mě někdo pustil poprvé sednout, je už za mnou. Jsem v letech, někdy je mi ouvej, takže bych si mohla o sezení i říct. Jsem ale hrdá, zvednu hlavu a neudělám to. V duchu říkám sedícímu mladíkovi jen ať si sedí a užije si toho – jako senior se ještě nastojí!“
V intencích zmíněných slov se i já snažím zachovat nadhled. Poloha ve stoje je k tomu docela příhodná.
Rudolf Křesťan
