Velikost textu: AAA

Reklama

Láska na celý život existuje!

18.11.2009

Každé druhé manželství v naší zemi se rozpadá. Je to nepříznivá zpráva, neradostný trend. Vydali jsme se opačným směrem a hledali páry, jejichž vztah pevně drží už po desetiletí. Manželé Špačkovi, Gondíkovi a Rybáčkovi nás přesvědčili o tom, že manželství má stále ještě šanci. A má-li snad někdo pochybnost, věřte, že láska existuje!

Eva a Ladislav Špačkovi (manželé 38 let)

Stále půvabná Eva dlouho pracovala jako učitelka, Ladislav je respektovaný odborník na etiketu a oblíbený tiskový mluvčí exprezidenta Havla. On je podle vlastních slov perfekcionista a puntičkář, ona pohodářka, která s tím nemá problém. Už při první návštěvě u nich se cítíte jako u dávných známých. Oba mají smysl pro humor, nadhled, dokonce i vzácnou schopnost sebeironie. Mají syna Radima (35), který je filmový režisér a dceru Dariu (33), působí jako producentka. Zvláštní znamení: chodit spolu začali v patnácti!

Lovestory z gymnázia

Eva svého příštího muže zaujala už v prvním ročníku gymnázia v Ostravě. Kráska s dlouhými vlasy seděla v první lavici a chovala se poněkud upjatě. On seděl na opačném konci třídy a v jednom kuse četl. A Eva ho stále více zajímala. 28. listopadu 1964 ji pozval do divadla. Ne na rande, ale do divadla! „Kamarád, který nám tehdy kupoval lístky to zařídil tak nešťastně, že jeden z nás seděl na pravé a druhý na levé straně řady!“, směje se Ladislav. „A tak jsem ani nemohl využít tmy a pokusit se vzít Evu za ruku!“

Mají štěstí, protože Eva přiznává, že stejně jako tehdy v prváku, zajímá ji Ladislav dodnes. „Na gymnáziu jsme spolu byli denně,“ říká. „A sotva jsme přišli domů, hodili jsme tašky do kouta a dvě hodiny v kuse spolu telefonovali! Stále jsme měli o čem mluvit. A máme vlastně dodnes. Z té doby nám zůstalo i procházení. Procházíme se a on při tom umí nádherně vyprávět o hvězdách. Zná snad úplně každou z nich! Nakonec jsme spolu chodili sedm let. Gymnázium i vysokou školu jsme studovali společně. Svatbu jsme měli v Ostravě 10. dubna 1971. Vážně, jdeme už od patnácti let životem jako pár!“

Manželská láska má podle Špačkových různé fáze. Počáteční bezhlavá zamilovanost, potom jistá stabilizace v době narození dětí a budování kariéry. „V té době láska přechází do fáze vzájemného respektu a úcty,“ říká Ladislav. „Člověk je šťasten, že může být nablízku, pokud ten druhý něco vytvořil. Vztah se stále transformuje do mnoha podob. A já si nesmírně vážím své ženy za to, co umí a jaké zázemí mi během let dokázala vytvořit. Víte, jsem až přehnaný puntičkář. Přímo pedant! Nesnáším například česnek, nikde v bytě nesmí být cítit. Proto se ho i moje paní vzdala. Jen jednou, byl jsem tehdy v USA, si doma uvařila silnou česnečku na své nachlazení. Vyprala záclony, vydrhla koberce a já ho stejně cítil! Vstoupil jsem do dveří, začichal a ptám se: Evo, koho jsi tu měla? Také košile chci dokonale vyžehlené, v určitou chvíli vyžaduji tu pravou a pokud není ve skříni, na první dobrou bouchnu! Eva mě ale vždycky dovede s humorem shodit. Samozřejmě si v té chvíli uvědomím, že podobná reakce je hloupost!“

„Chci mít doma slunečno…“

Eva si skutečně stojí za tím, že má ráda pohodu a klid. Hádky na ni neplatí. „Dělám všechno pro to, aby lidem kolem mě bylo hezky,“ usmívá se. „Chci mít doma slunečno. Pokud mě Láďa někdy vytočí, zajdu do koupelny, udělám gesto do zrcadlo a řeknu si: „Víš, co ty mi můžeš?...“ A jsem zase klidná. Na druhou stranu je můj muž velmi galantní. V jeho přítomnosti se nikdy nestane, že bych musela otevřít dveře, obléci si sama kabát nebo zvednout ze země spadlý předmět. Skvěle se doplňujeme, zajímají nás nové věci. Víte, život v rodině neznamená pouze lásku, ale i starost a péči o ni, o děti, domov. To všechno musíte neustále pěstovat.“

Změnu do života manželů přinesl okamžik, kdy se Ladislav stal mluvčím prezidenta. Ve tři odpoledne třeba Evě zavolal, že v šest jdou na recepci na zahraniční ambasádu. Jiná žena by propadla hysterii. Proboha, nemám co na sebe, můj kadeřník má dovolenou! Eva nehnula ani brvou a večer vypadala úžasně. „Ještě jsem ji upozornil, že jsem tam pro prezidenta a nemohu se jí věnovat,“ usmívá se Ladislav. Čekáte, že snad naštvaně stála v koutě a žmoulala v rukou skleničku? Naopak, najednou vidím, že uprostřed místnosti stojí hlouček mužů a skvěle se s kýmsi baví. Samozřejmě, že s mou paní! Řekněte, kdo by ji za to všechno neměl rád?“

Eva: „Manželství není klec, každý z partnerů musí vnímat jistou míru svobody. Nikdy jsem se proto svého muže neptala, kde byl, s kým a co tam dělal? Vím, že to je jedna z věcí, za které si mě váží. A také oba chceme stále prožívat něco nového. Třeba v pětatřiceti jsme potkali partu vodáků. Nikdy předtím jsme v lodi neseděli, ale začali jsme jezdit. Přestali jsme, až když se Láďa stal mluvčím prezidenta. Na lodi nesmíte mít mobil!“

Ladislav: „Je třeba neustále přemýšlet o tom, jak vztah oživit, stimulovat, občerstvit. Hledat nové zážitky, cestovat, setkávat se s novými lidmi. Lidé, kteří vedle sebe žijí, by se nikdy neměli nudit. Stále se musí umět krásně překvapit!“

 


 

Eliška a Bohumil Gondíkovi (manželé 40 let)

Začátek jejich lásky je téměř jako z filmu. Poprvé se setkali na nádraží v malém západočeském městečku Citice. Bohumil tu působil jako výpravčí, Eliška, tehdy studentka učiliště, sem chodila na praxi. Setkali se, jiskra přeskočila, ale místo rande hned další den honil budoucího zetě Eliščin otec po celém nádraží s klackem v ruce. O svou dceru se bál. Přesto ji neuchránil před vztahem, který trvá už nádherných 40 let! Manželé mají syna Dalibora (39), dceru Adélu(36), oba jsou známí herci. A jako jediní z našich dvojic mají i vnoučky – Theodora (8) a Nelu (4). Zvláštní znamení: On se celý život s nadšením věnuje amatérskému divadlu, ona šije pro jeho představení kostýmy.

Kýbl vody a je náš!

Otec Elišky byl původem horal z Beskyd, nekompromisní a zásadový chlap. Nějaký čas trvalo, než dovolil, aby jeho dcera mohla s přítelem do kina nebo na zábavu. Ledy definitivně roztály teprve na Velikonoce, kdy Bohumila pozvali domů na oběd. „Měli zvláštní velikonoční rituál, který jsem neznal,“ směje se dnes otec Gondík. „Přišel jsem k jejich domu, zazvonil, v ruce spořádaně držel uvázanou kytici. A aniž bych co tušil, oni na mě z okna vylili kýbl studené vody! Vydržel jsem, otřepal se, ale nenadával, neřval, ani jsem nedělal scény. Teprve tehdy jsem v očích Eliščina otce obstál. Uznal, že smím patřit do rodiny. K jeho zvykům ještě patřilo, že se chodil na Velikonoce za každého počasí koupat do místního potoka. Tenkrát byla docela zima, hned mě lákal, ať jdu s ním! Ale já zdvořile odmítl, že v životě přece jenom nemusím mít úplně všechno.“

Eliška připouští, že ona sama byla poměrně vybíravá nevěsta. „Jen tak každý se mi nelíbil,“ usmívá se. „Snad na každém klukovi jsem něco viděla. Byla jsem mezi spolužačkami v ročníku jako bílá vrána. Na kluky vybíravá, jediná jsem nekouřila, ale můj budoucí muž byl svého času v Citicích ,okrasa peronu‘. Pochopte, jeho šarmu se nedalo nepodlehnout! Svatbu jsme měli 20. června 1969. A hned se dvěma obřady – v kostele i na radnici v Sokolově.“

Zapomněnka u Gondíků

Bohumil je celý život nadšený amatérský divadelník. Zajímal ho i amatérský film. Chodili s Eliškou krátce, když se rozhodl, že s kamarádem natočí kovbojku. Napsali scénář, kde hlavní role byla určena pro Elišku. „Měli jsme si dát před kamerou pusu,“ směje se dnes Eliška. „Tak jsem se styděla, že jsem neustále uhýbala! Pro mého muže jsou ale divadlo, různé estrády, scénky, celoživotním průvodcem života. A přestože jsem sama introvert, před lidmi se na jevišti stydím, prožívám jeho zálibu s ním. Šiju kostýmy, pomáhám při přípravě scény. Dříve, stejně jako dnes doma tady v Pyšelích, kde ho nedávno opět oslovili, ať pomůže rozjet divadelní spolek. Pro život je určitě výborné, pokud s partnerem sdílíte i jiný svět, než běžné manželské provozní starosti.“

Tatínkovo amatérské nadšení dotáhly do vítězného konce obě děti. Dalibor i Adéla absolvovali herectví na konzervatoři a profesi se úspěšně věnují. A rodiče? Po revoluci, po mnoha letech práce na železnici, se rozhodli pro změnu. Podnikavého Bohumila napadlo, že budou něco prodávat. Půjčil si auto, v nedaleké textilce nakoupil záclony a prodával je po republice. S kolegou napůl nakonec koupil obchod, večerku, které doma důvěrně říkali „Zapomněnka“, spojenou navíc s výrobnou zákusků, která produkovala nejlepší věnečky a likérové špičky v západních Čechách! V té době nastala pro jeho vztah se ženou velice těžká fáze. 24 hodin denně byli spolu, v obchodě i doma. Vstávali v pět, on jel na nákupy, ona se věnovala přípravě. V šest se rozjela výrobna, o tři hodiny později otevírali obchod. A zavírací hodina přišla v devět večer. Pracovali s vědomím, že musí splatit půjčku, kterou si na svůj byznys vzali. Pro mnoho vztahů znamená podobný zápřah počátek konce. Oni dva ale obstáli se ctí, všechno ustáli bez problémů. Jako skutečný tým dvou lidí, jako skvěle sehrané soukolí. Dnes už večerku Zapomněnku dávno nemají. Starosti ubyly, přišly nové, ale v domácnosti Elišky a Bohumila přesto lásku, respekt a příjemnou partnerskou harmonii vnímáte stále.

Eliška: „Můj muž je pro mě jistota. Vím, že se na něho mohu absolutně ve všem spolehnout. Náš vztah zcela jistě prověřilo i společné podnikání. Pokud neustále řešíte, zda je vše v pořádku, zboží objednané, faktury hotové, nemáte čas na malichernosti. Víte, že druhého člověka nejen milujete, ale můžete mu i věřit.“

Bohumil: „Dlouholetý vztah je obyčejný lidský zázrak! Je to náhoda, kterou nemůžete naplánovat předem. Musíte o vztah bojovat. Pokud se člověk pohádá, měl by si všechno nechat projít hlavou. A víte, co je podstatné? Umět přijít a partnerovi se i omluvit! Neumím říci, za co mám nejvíce rád svou ženu. Ale asi za všechno. Za to, jaká Eliška stále je!“

 


 

Jiřina a Ludvík Rybáčkovi (manželé 40 let)

Jiřina vystudovala na filozofické fakultě angličtinu a španělštinu, Ludvík je chemik. Před lety odešli do emigrace do USA. On se v Americe nadále věnoval svému oboru, ona působila nejprve na Princetonské univerzitě, posléze jako editorka a redaktorka. Podílela se například na vydání třináctisvazkové Encyklopedie středověku. Po téměř pětadvaceti letech se vrátili do Prahy. Jiřina je dnes ředitelkou Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka. Každý rok připravuje v Česku hudební festival Americké jaro. Manželé mají syna Jana (30), který působí jako počítačový expert. Zvláštní znamení: O běžné věci se nehádají. V jejich sporech jde třeba o to, kdo zavinil pád Říše římské?

„Museli jsme si nahradit všechny blízké…“

Poprvé se setkali v roce 1968 v hospodě na Šumavě. Zakládal se tu Klub angažovaných nestraníků, právě Ludvík patřil k zakladatelům. Ze začátku to byl typický politický vztah. „Čtyři měsíce jsme spolu stále mluvili, pořád něco řešili….Jinak ale nic“, směje se dnes Jiřina. „Ludvík byl sympaťák, hezoun, ale až po delší době, když se situace lehce zvolnila, přišel čas na romantické myšlenky. Po okupaci 1968 už jsme nebyli pouze spolubojovníci. Zamilovali jsme se do sebe, od té doby jsme spolu. Tehdy bylo Ludvíkovi třicet a mně o čtyři roky méně, každý jsme měli už kus života odžitý. Nešlo tedy pouze o romantické poblouznění.“

V roce 1969 odešli přes Francii do USA. Jejich rodiče, kteří věděli, že děti chtějí emigrovat, je tenkrát šli vyprovodit na letiště. Jiřina jim na letišti řekla, že za pár let se jim oba vrátí se třemi syny! „Takové jsme měli naivní představy,“ doplňuje Ludvík. „Byli jsme přesvědčeni o tom, že komunismus za pár let padne. Emigrace pro mě byla drsná, ale nádobí jsme umývat nemuseli! Já jsem rovnou začal pracovat v oboru chemie a Jiřina jako sekretářka.“ Rybáčkovi dnes tvrdí, že partnery, kteří přišli do emigrace, nová zkušenost buď stmelila nebo rozdělila. „Spousta dvojic se rozpadla, neunesli nesmírnou tíhu podobné zkušenosti. Nový kontext, zcela nová životní zkušenost, to je velký nápor na psychiku. Nás to naopak stmelilo, možná i díky tomu, že každý z nás musel druhému nahradit i blízké, které jsme nechali doma.“

Jiřina je větší optimista, přizpůsobila se poměrně snadno. Ludvík naopak zpočátku Ameriku těžce snášel. „Já jsem celý život zrychlená, můj muž nikdy nespěchá. Já mám tendenci vidět věci v lepším světle, můj manžel vše vnímá v černějších obrysech. Možná právě proto se doplňujeme. I v Americe jsem ho proto zpočátku stále povzbuzovala, vařila jsem, co má rád, snažila jsem se, aby doma byla legrace. Přála jsem si, aby se cítil dobře.“

Hvězda svatby

Manželi se stali teprve v Americe. Jiřina tehdy pracovala v jednom nakladatelství a kolegové se s nadšením nabídli, že jí pomohou zorganizovat svatbu. Oddávajícím byl statný černoch, populární soudce, který soudil závažné kriminální delikty na Manhattanu. Oprávnění provádět svatební obřady dostal krátce předtím. Rybáčkovi patřili k jeho prvním oddaným dvojicím. „Stal se hvězdou naší svatby“, směje se Jiřina. „Dokonce se ukázalo, že v roce 1945 byl s Pattonem v Plzni! Brali jsme se 30. května 1970 a na našeho úžasného oddávajícího nikdy nezapomenu!“

Ludvík se v USA věnoval chemii, Jiřina pracovala na Princetonské univerzitě. Zprvu jako sekretářka, později jako asistentka výzkumu, redaktorka a knihovnice. Když odešla z univerzity, usilovala o místo v nakladatelství. Napsala v té době tři sta dopisů, chodila na kurzy. „Když mi dnes někdo řekne, že hledá práci a byl dvakrát na úřadu práce, musím se smát,“ vysvětluje. V době, kdy vytoužené místo získala, otěhotněla. Přesto ji přijali alespoň externě. Redigovala ještě ve dvě odpoledne v den, kdy se syn narodil. A poté už pro ni i Ludvíka nastal ten nejkrásnější čas. Rodičovství si užívali, vychutnávali si se synem každý moment. V roce 1993 se vrátili domů. Ludvík je podle slov své ženy „zapadlý Čech“, ona je více kosmopolitní. Pořád žije tak trochu napůl v Americe. Před třemi lety Jiřina sama na měsíc odjela do USA, aby navštívila přátele od Virginie po Maine. Poprvé po 37 letech měla na starosti pouze sama sebe! Přesto denně volala svému muži a sdělovala mu zážitky svých dní. I její samostatnou cestu dokázali prožít společně.

Jiřina: „Stále máme o čem mluvit. Od muže se dozvím, jestli se vesmír právě smršťuje nebo roztahuje. Já mu zase líčím, co kdo kde řekl a udělal. A i on, exaktní vědec, mě občas mile zaskočí. Bylo mi padesát a se synem jsme zrovna pobývali v Česku. Nenapadlo by mě, že mi můj muž z Ameriky pošle padesát růží! Byla to nádhera…“

Ludvík: „Moje životní motto? Žít a nechat žít. Důležité zásady? Jednat svobodně a čelit důsledkům svých rozhodnutí. Být loajální. Nikdy nelhat. Nenechat se vyvést z míry hloupostmi.“

 

Alena Štrobová

Lidé a názory

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama