Velikost textu: AAA

Reklama

Chata, chalupa – můj hrad

18.11.2009

Jsme národ chatařů a chalupářů. Je to trend, který k životu Čechů neodmyslitelně patří. V době komunismu byl pro většinu lidí jediným možným projevem svobody. Znamenal pro ně klid, únik z reality. Pro mnohé je stavba na venkově „druhým domovem“. Vysněným místem, kde se mohou realizovat. Podle posledních průzkumů tráví dovolenou u moře 40% a na chatě nebo chalupě 38% Čechů.

V kolonách za sny

Řada chatařských kolonií v Čechách vznikla poté, kdy lidé poprvé viděli filmové westerny. Zhlédli se v nich. Nadchla je romantika. Možnost žít, alespoň vzdáleně, „drsný“ život uprostřed přírody. K nejznámějším z nich patří například Osada Ztracená naděje, tzv. „Ztracenka“ na břehu Vltavy nedaleko Štěchovic. Trampští nadšenci ji založili už v roce 1918 a na svém místě stojí dodnes. Chatařské osady se jen v okolí Prahy začaly množit jedna za druhou. Chataři postupně ovládli Sázavu i Berounku a s kytarami v rukou a romantickými zpěvníky expandovali stále dál.

Pokud jde o chalupaření, převládla touha vrátit se ke kořenům. Přiblížit si ideální život ve venkovském stavení, kdy se člověk ráno vyhrabe z pruhovaných duchen, posnídá čerstvý chléb, který zapije kávou v ohromném hrnku s puntíky. A může se věnovat „práci na statku“ nebo sám sobě. Podstatné je, že chatařství a chalupářství v Čechách stále žije. Své chaty a chalupy milujeme. V pátek s brbláním stojíme v dopravních kolonách u velkých měst, suneme se krokem, je nám vedro nebo zima, ale jsme šťastní. Míříme přece za svým snem!

Od Divokého Západu k sudu

Veronika Zapletalová je mladá absolventka Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Sochařka, kterou v její tvorbě stále více zajímá fotografie. A potom ještě jedna věc. Svérázná, bizarní, čas od času těžko uchopitelná. Jsou to české chaty. Toulala se po Čechách, nejvíce nedaleko Hradce Králové a v okolí Sázavy a fotila. Jako nestranný svědek. Jako ten, kdo přináší záznam. Zachytila chaty v jejich trendech – od prvorepublikového trampingu po nejrůznější bizarnosti. A své svědectví přinesla ve výpravné knize Chatařství. Svými texty ji doplnili i teoretici různých oborů – antropolog Václav Cílek, teoretik umění Rostislav Švácha, Jiří Škabrada, srovnávající chatařství s lidovou architekturou a dokumentarista Tomáš Pospěch. „Česká chata pro mě znamená místo, stavbu, jejíž hlavní a jedinou funkcí je, aby v ní její majitelé a většinou i stavitelé byli šťastní,“ vysvětluje Veronika. „Zajímá mne, jak bezprostředně chata vyzařuje osobnost svého majitele.“

Práce v mapování českých chat jí zabrala několik let. Pravidelně na jaře a na podzim mířila s fotoaparátem v ruce do chatařských oblastí. Objevila přitom třeba unikátní chatu v starém pivovarském sudu!

„Chodila jsem fotit a psala žádosti o granty,“ usmívá se Veronika. „Granty jsem ale nedostávala, neboť nejsem zastřešená žádnou organizací. Za chaty jako by se všichni styděli. Do módy přicházejí až v posledních letech. Na podzim a v zimě také probíhala většina výstav mých fotografií. Do turistických map České republiky jsem si označila slovo chata a podle těchto značek jsem chodila, pokud možno kolem celé republiky. Trávila jsem v terénu tři pracovní dny v týdnu, další padl na organizaci a výběr fotek, postupné vyvolávání z negativů, přípravu další cesty. Ve zbývajících třech dnech jsem se snažila i s projektem uživit. V pracovních dnech jsem chodila proto, že hodně lidí nechápalo, co dělám, a měli z fotografování strach.“

Mladá sochařka tvrdí, že pro ni bylo zajímavé především zjištění, co všechno jsou lidé pro své chaty schopni obětovat. „Je to pro ně důležitý kousek přírody, jakási druhá kůže, kterou na víkend vždy převléknou a zapomenou na první, kterou nosí celý týden,“ vysvětluje. „Ale hlavně pro mě bylo překvapením, jak přesně chata zrcadlí své obyvatele. Některé v sobě nesou kultivovanou grácii, jiné omezenost, ale to, co jim je společné, je štěstí jejich obyvatel.“

 

Jaroslav Kosek

Chata? Jedině na vodě!
Jaroslav Kosek má ve věci chatařství a chalupářství jasno. Druhý domov je pro člověka jeho ražení jedině na vodě. Sympaťák, který se letos dopracoval k hranici 55+, nedá dopustit na svůj hausbót, ukotvený na Orlické přehradě nedaleko Žďákovského mostu.

„První hausbót jsem si pořádně prohlédl v roce 1973,“ směje se. „Tehdy mě na něj pozval kamarád. A já tomuto způsobu chataření úplně propadl. První vlastní hausbót jsem si pořídil v roce 1976. Krátce nato komunisti zakázali plavbu. To víte, papaláši měli na Slapech své chaty a tak jsme je tam rušili! Ale stále to ve mně bylo. Ta touha! Sen o plavbě. Krátce po revoluci, v roce 1991, jsem si postavil první vlastní hausbót. Jsem vyučený truhlář, tesař, tak jsem práci při svém hobby využil.“

Pan Jaroslav komukoli na požádání svůj hausbót předvede a je schopen jej případným zájemcům i zhotovit. Stačí podívat se na jeho stránky www.hausbot.cz. S chatou na vodě už definitivně spojil svůj život i v profesi. „Je to úžasná romantika,“ tvrdí. „Je tu klid, příroda, kotviště mám v lese, co si můžete přát víc? S mou partnerkou Zdeňkou tu trávíme každou volnou chvíli. A nejšťastnější jsme, když už otevřeme dveře, hodíme dovnitř věci a rozhlédneme se po vodě. S chatou si pořizujete práci, s hausbótem romantiku a klid!“


Petra Černocká

Mé dvě krasavice tu stále budou
Zpěvačku Petru Černockou napadlo pořídit si chalupu v době, kdy se jí narodila dcera Bára. Přála si, aby i její dítě mohlo mít kousek hezkého dětství na čerstvém vzduchu. „Moje maminka už tehdy byla v penzi a žila právě tady v severních Čechách v Kytlici skoro celý rok,“ usmívá se. „Bára tu trávila větší část léta už jako miminko. Pak ale přišel nápad koupit si vlastní chalupu, kterou jsme objevili u Strakonic. No a pak už se z vás zákonitě stává zarytý chalupář a pěstitel všeho možného. Tu strakonickou chalupu jsem sice pak prorozváděla, ale tím pádem se zase vrátila do mé milé Kytlice.“

Podle Petry se člověk – chalupář mění. Stává se z něj postupně pozornější pozorovatel různých ročních období, získává smysl pro detaily v krajině. „Jedna pořádná procházka po lese možná vydá za jedno sezení u psychologa, nehledě na to že i ušetříte peníze,“ říká Petra. Kytlice má pro ni i rodinnou historii. „Tuhle vesnici objevil hned po válce můj bratranec Vlastimil Brodský, který hned, jako prvního, přemluvil mého tatínka a pak další kolegy z divadla, jako pana Řehoře nebo pana Horníčka, kteří si tu chalupu koupili také. Vlasta se tam totiž bál. Po válce to bylo ještě dost vylidněné a trochu divoké pohraničí, kde se potulovaly podezřelé živly, takže sám Bróďa zvolil chalupu hned vedle Národního výboru, kde se cítil víc v bezpečí. Můj táta byl odvážnější a tak zvolil chaloupku na kopci pod lesem. Dnes je to pro mě výhoda, protože mám krásný výhled na kostel a celou vesnici...“

Petra připouští, že její chaloupka vyžadovala postupem doby i úpravy. Sice se přitom naučila celkem zručně zdít, štukovat i malovat. Víc se ale na podobě domu odráží zručnost jejího manžela Jiřího. „Většinu prací řídí můj manžel,“ usmívá se. „Ukázal se být větším venkovanem, než já. Zná všechny lidi ve vsi, čile komunikuje s místními řemeslníky a já se jen při procházce ptám, kdo to byl, ten, se kterým se právě zdravil? A to jsem tam prožívala každé prázdniny až do svých deseti let!“

Sotva Petra do „druhého domova“ dorazí, shodí tašky v kuchyni a jde za sousedkami „na drby“. S některými z nich jako malá holka tančila v lese zamotaná v zácloně jako víla. „A nejraději sedím ráno na prahu u vstupních dveří. Snídám, čtu noviny, pozoruji ztichlý kraj,“ říká. „Když je zima, tak sedím v bundě a zimních oteplovačkách, což je asi trochu směšné. Je to ale můj ranní rituál. Pak mi ale padne zrak třeba na nenatřená okna a musím se chopit štětky. Na rozdíl od mého muže nic nezaplácám, pečlivě si vylepím rohy skel páskou, prostě tyto práce jsou už definitivně na mě. Celé léto něco vylepšuji, jinak bych se začala trochu nudit. Můj muž je zase expert na dýně, cukety, rajčata, pórek. Místní mě snad nechápou jako „náplavu“ z Prahy. Moc jsem je, myslím, před čtyřmi lety potěšila tím, že jsem se coby správný patriot vdávala vedle v České Kamenici. Mít dobré a pevné vztahy se sousedy je na chalupě určitě to nejdůležitější. Důležitější, než jak luxusní chalupu máte. A víte, co mám vůbec nejraději? Naše dvě staré, obrovské lípy. Musí mít nejméně 150 let. Kmen nelze už dávno obejmout, a protože jsme je nedávno nechali prořezat, jsou čím dál tím krásnější. Když na jaře obrazí a mají mladé zeleňoučké lístky, jsem při pohledu na ně absolutně šťastná. Nějak mě těší, že až já tu nebudu, mé dvě krasavice budou pořád na svém místě.“


Petra Janů

Plácli jsme si hned na zápraží
Zpěvačka Petra Janů se sympatickým nadhledem vysvětluje, že na venkově žila kdysi asi osm let. A tehdy pro ni byl naopak problém se dostat do města. „Teprve mnohem později jsme s manželem začali jezdit do jižních Čech v campingovém mikrobusu,“ říká. „Zelenka (manžel a manažer) chytal ryby, já se opalovala a odháněla komáry. Jak jsme pohodlněli, pronajali jsme si chalupu ve Stráži nad Nežárkou. Pak jsme pět let hledali nějakou svoji, až jsme ji našli. Stálo za to, počkat si. A jsme spokojení. Víte, ani jeden z nás není „turista“ a cestování nás už asi nepoblázní. Navíc jsme strávili půl života v hotelu a jsme rádi, když můžeme být na jednom místě. Někdy ani nevystrčíme nos ze zahrady!“

Petra vychází z filozofie, že věci mají tendenci najít si správné majitele. „Doufám, že naše chalupa je s námi spokojená!“, směje se. „Je to hezký pocit, když jdete z lesa a při pohledu na dům si říkáte tohle je MOJE! Stejně hezké je, když slyšíte kolemjdoucí jak říkají: „... to je krásný barák a na úžasném místě. Hledali jsme naši chaloupku všude na Třeboňsku a Jindřichohradecku, kam jsme léta jezdili. Dlouho marně, ale pak nás kolega a kamarád, hudební skladatel Pavel Vaculík, upozornil, že jeden bývalý Pražák prodává dům víceméně na samotě, protože chce ve vsi stavět. Přijeli se tam podívat a zamilovali se na první pohled. Plácli jsme si hned na zápraží, ani se nešli podívat dovnitř. Ten člověk to dodnes nemůže pochopit! Navíc, díky tomu, že naši předchůdci tam bydleli nastálo, nemuseli jsme dělat žádné rychlé úpravy. V rámci nové střechy jsme vybudovali 100 m čtverečních mansardy a druhou koupelnu. Dole jsme vyměnili železná futra za dřevěná a panelákové dveře a okna za výrobky z masivu. Koupili jsme po bazarech ten správný nábytek a zbytek nám na zakázku vyrobil kamarád, úžasně šikovný truhlář Jiří Straka.“
Petra připouští, že rozhodně není zručná ani šikovná a kutily a kutilství upřímně nesnáší. „Zelenka je šikovný a zručný,“ dodává, „ale také není kutil. Vůbec to nedělá rád, ale je rád, když je to hotové. Neustále někde něco dělá, já se kochám okolní krásou a on mě znervózňuje, protože mám špatné svědomí. Na chalupě uklízím, starám se o větší skalku a o maliny. Na podzim někdy hrabu listí, které opadá z našeho 40 m vysokého a 500 let starého javoru. Moje smůla je, že se tam na jaře a na podzim nedostanu. Zpívám.“

I chalupářka Petra Janů tvrdí, že základem pohody jsou dobré sousedské vztahy. A ona má se svou jedinou sousedkou a její rodinou vztahy opravdu skvělé. Svůj „druhý domov“ má proto ráda. V jistém ohledu je pro ni dokonce jediným místem na světě.
„Když je hezky, sednu si na zápraží a koukám do lesa,“ usmívá se. „K tomu kafíčko nebo vínečko. A když je ošklivo, tak se na chalupě vyspím, jako nikde jinde na světě!“

Alena Štrobová

 

Volný čas

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama