„Odjakživa mě zajímá, co jednou bude...“
Spisovatele sci-fi Ondřeje Neffa (64) jsem si představovala jako bohéma a nepraktického intelektuála, před začátkem rozhovoru mi to vyvrátil – nejdřív ze všeho začal řešit ryze „přízemní“ věc. Musel umýt psa. Fenka Iris totiž hrála všemi barvami...
„Byl jsem za vnučkou, malovali jsme a Dominika přitom zvládla pomalovat i psa,“ vysvětloval Ondřej, zatímco viditelně znechucenou Iris omýval vodou a její světlá srst se barvila tu do růžova, tu do světle zelena, jak se barvy míchaly s vodou. Aby dala najevo, že tohle se jí tedy opravdu dotklo, dokonce odmítla paštiku nabízenou na usmířenou, odkráčela na zahradu a dala si říci, až když za ní Ondřej s paštikou v ruce vyšel ven... Ostatně psi byli jedním z témat, na které jsme se jakožto majitelé psů dostali, přestože jsme byli původně domluveni na rozhovoru zaměřeném především na jeho práci. Oba jsme si (pochopitelně) notovali v tom, jak jsou psi báječní a já se posléze dozvěděla, že dokonce ani název jeho internetového deníku (prvního nejen u nás, ale i na světě!) Neviditelný pes, není náhodný a souvisí s jednou dnes už proslulou psí příhodou.
Jak byl pes neviditelný
„S internetem jako takovým jsem se seznámil v roce 1995, kdy byl u nás ještě na akademické půdě. Hned jsem si ho pořídil domů, a jelikož jsem internet nechtěl brát jako konzument, záhy jsem tam nacpal strukturu o verneovkách, které mám rád a sbírám je celý život,“ vzpomíná Ondřej Neff. Brzy mu ale došlo, že když má mít stránka návštěvnost, musí být aktualizovaná každý den. A tak založil internetový deník. „Název samotný pochází z listopadu 1989. Tehdy jsme měli vlčáka – Gordona. Byla to doba plná demonstrací, rozruchu a to zvíře vycítilo, že něco je jinak. Jednou jsem přijel domů a pes ležel v posteli, což byla věc, kterou nikdy předtím neudělal. Jako by si řekl: když revoluce, tak revoluce! A když mě viděl, přikryl si oči tlapkami. Jako že tam není. Od té doby se u nás doma začal tradovat termín ,neviditelný pes‘. Když jsem pak přemýšlel o názvu deníku, přišlo mi to dobré.“ Neffův deník začali brzy sledovat lidé, většinou čeští emigranti, na celém světě. A podíleli se i na jeho obsahu. První přispěvatelé byli z Austrálie, další z USA, z Kanady, z Evropy. Dnes má Neviditelný pes milion přístupů měsíčně, ale starost o redakční stránku už Neff nechává na jiných. „Výborně se o to stará Jirka Wagner, já píšu každý den úvodníky. Už mi to zabírá podstatně méně času než kdysi, dnes je pro mě Neviditelný pes především hobby.“
Hrál jsem oživlou mrtvolu
Pár dní předtím, než jsem se s panem Neffem sešla, se vrátil z Koreje. Nešlo o pouhou dovolenou. Byl pozvaný na celosvětový prestižní festival sci-fi filmů, ovšem paradoxně nikoli jako úspěšný spisovatel tohoto žánru – ale jako herec! „Jednou jsem se nechal ukecat a hrál jsem ve filmu Choking Hazard,“ vysvětluje s úsměvem pan Neff. „Tenkrát už jsem žil s Ljubou (pozn. red. s herečkou L. Krbovou) a pochlubil jsem se jí, že budu hrát ve filmu. ,Co tam budeš hrát?‘, ptala se. ,Oživlou mrtvolu. Patnáct nocí to budeme točit,‘ odpověděl jsem. ,A kolik za to dostaneš?‘, pokračovala. ,Korunu,‘ řekl jsem po pravdě. No, vůbec se jí to nelíbilo, považovala to za šílenou věc. Po pravdě, to natáčení bylo naprosto šílené, ale vidíte, dostal jsem se díky tomu do Koreje! Protože Choking Hazard je jediný fantastický film, který se tady za posledních 25 let natočil.“ Ondřej dodává, že na rozdíl od literatury sci-fi, která u nás prožívá zlatou éru (vychází cca 500 titulů do roka, věnují se tomu desítky autorů, sci-fi komiks je na výborné evropské úrovni), české filmy jsou na tom špatně, prostě nejsou. „Teď jsem moc zvědavý na nový český film Klíček, který má evidentně sci-fi téma – je o dvou lidech, kteří se dostanou do 50. let. Je to výborný nápad, jednoduchý, přímočarý a přesně k tomu má fantastika sloužit – aby na nějaké hyperbole ukázala konkrétní téma, prob¬lém. Mluvil jsem o tomhle filmu i na korejském festivalu a příští rok ho tam určitě budou chtít představit.“
Odjakživa mě zajímá, co jednou bude...
Ondřejova cesta k fantastické literatuře začala podle něj už někdy v dětství. Četl od svých pěti let, v osmi už ho začal zajímat žánr sci-fi, který ho dodnes nepustil. „Souvisí to s tím, že mě odjakživa zajímá věda a technika jako fenomén, zajímá mě, co jednou bude... Už jako dítě jsem se opájel vizemi o budoucnosti,“ vysvětluje Ondřej. První sbírka, Vejce naruby, mu vyšla v roce 1985. V devadesátých letech následovala trilogie Millénium a román Tma, který považuje za svou zásadní práci. „Pak přišel internet a já jsem neměl na psaní čas. K literatuře jsem se vrátil až po roce 2000. Zrovna odevzdávám román, který se jmenuje Celebrity. Je to temný horor, společenská fikce o tom, co jsou lidi ochotni udělat pro slávu.“ Na podzim se Ondřej chystá, že začne psát další tvrdou sci-fi, Ultimus, čtvrtý díl jeho volného cyklu, který se odehrává na Měsíci. „Ten nápad je už z konce 80. let – na kolonizovaném Měsíci je vězeňské zařízení a ochránci lidských práv dosáhnou jeho zrušení. Ale lidi, kteří tam byli zavření, zjišťují, že nemůžou žít v normálním světě a vrátí se zpět do koncentráku. Když jsem to začal psát, přišel listopad 89 a já si najednou říkal, co jsem to vymyslel za hovadinu. No a uplynulo 20 let, lidi volí komunisty a já vím, že jsem si měl tenkrát více věřit... Ale tenkrát by si lidi mysleli, že jsem se zbláznil.“
Verneovky, má celoživotní zábava
Momentálně Ondřej kromě jiného pracuje na dalším překladu a převyprávění románu Julese Vernea, který je jako spisovatel jeho celoživotní inspirací a hobby. „Verneovky sbírám celý život. Albatros mi dal úžasnou šanci – z originálu předělávám zhruba 12 Verneových románů, které ilustroval Zdeněk Burian. Beru to celé spíše jako zábavu než jako skutečnou práci.“ V Neffově úpravě vyšly již tři knihy: Patnáctiletý kapitán, 20 tisíc mil pod mořem a Pět neděl v baloně. Přitom nejde jen o pouhý překlad originálu, Ondřej vymýšlí zcela novou vypravěčskou strukturu, nové zápletky. „Jsou to romány, které jsou dějově hrozně řídké. Třeba Pět neděl v baloně je celé vlastně o tom, že hrdinové knihy letí v balonu a koukají dolů. 20 tisíc mil pod mořem je totéž – děj spočívá v tom, že jsou v ponorce a pod vodou počítají rybičky... Samozřejmě je snazší pracovat na něčem, co už někdo vymyslel, člověk vidí chyby, vidím to neekonomické zacházení s motivem: třeba oni vidí z ponorky transatlantický kabel. A jen to konstatují. Hele, kabel. Přitom tehdy byla naprostá senzace, že lidi mohli posílat telegramy mezi kontinenty. Z toho jsem udělal zásadní dějový prvek...“ Při práci na Tajuplném ostrově, který má vyjít na podzim, prý Ondřej dostal šílený nápad: napsat vlastní „verneovku“. Kromě verneovek má Ondřej ještě další hobby, o kterém se v souvislosti s ním málo mluví, a to malování. „Malování mě baví... Táta se mnou jako s malým často kreslil, sám maloval moc hezky, ilustroval si dokonce jednu svou knížku. Strýc Konstantin Stuchlík byl malíř, Slavíčkův žák. Když se pak bohatě oženil s hraběnkou Dobřenskou, donutila ho malovat portréty české šlechty a ta komerce ho nakonec zničila... Jeho obrazy jsou bůhvíkde, jen pár jich máme doma. Zkrátka vztah k výtvarnému umění byl v naší rodině vždycky a já jsem hrozně rád, že vnučka Dominika v tom pokračuje a že kreslí také.“
Ondřej Neff (64)
Nejvýraznější osobnost české sci-fi, spisovatel sci-fi románů a povídek, prozaik, novinář, průkopník internetové žurnalistiky v Čechách (zakladatel deníku Neviditelný pes), propagátor digitální fotografie. Se spisovatelským řemeslem byl konfrontován od dětství – jeho otec Vladimír Neff byl významným autorem historických románů, matka, herečka Vlastimila Petrovičová byla autorkou divadelních her. Napsal desítky knih, za nejúspěšnější považuje román Tma (1998). V roce 1999 založil specializovaný webzine věnovaný digitální fotografii DigiNeff. V současné době se profesně věnuje internetu a fotografii, založil Institut digitální fotografie, kde se věnuje výuce. Vrátil se i k literární práci. Má syna Davida, který je fotografem deníku Mf Dnes, dcera Irena byla zavražděna. V roce 2008 se oženil s herečkou Ljubou Krbovou.
