Jak se stát milovanou tchyní

18.11.2009

Tchyně jsou hned po blondýnách nejčastějším zdrojem vtipů. Většinou v nich figurují jako osoby s minimem životní laskavosti. Jeden oblíbený bar přitom nese název „Milá tchyně“. Na druhé straně se internetová diskuse s ohromnou denní návštěvností jmenuje Spolek utrápených snach.

Pozor, cizí ženská!

Otřepaný vtip mluví o tom, jak zeť přijde v noci z hospody domů. Rozzuřená tchyně ho očekává za dveřmi se smetákem v ruce. Opilec zaostří a zeptá se: „Matko, vy zametáte nebo odlétáte?“

Vztahy tchyně versus snacha, případně zeť, patří odedávna v rodině k nejvíce komplikovaným. Zato osobnost muže – tchána často stojí spíše v pozadí. V diskusi utrápených snach na internetu se vyskytne jen výjimečně. Otec zřejmě příliš problémy nedělá. Pravda je, že mužům ve středním a starším věku podobné konflikty spíše vadí. V zájmu vlastního klidu však do vztahu mladé rodiny a své ženy nemluví. Zato matka, zejména ta, kterou směle můžeme řadit do kategorie „celoživotní pečovatelka“, vystupuje v otázkách a odpovědích mladých snach v mnoha variantách. Jakoby ji život naklonoval. Chyby ve vztazích tchyně a nových partnerů jejích dětí jsou ale obvykle oboustranné. Jen málokdy je v případě konfliktu na vině pouze jeden z nich.

Jiří Helus je rodinný psychoterapeut, působí v Konzultačním terapeutickém institutu v Praze. Mezigenerační konflikty řeší dost často. „Vztah tchyně – zeť je sice zdrojem jízlivých vtipů, ale hluboké šrámy do rodin nepřináší,“ říká. „Neshody mezi tchyní a snachou zato mohou mít vážné důsledky. Prazáklad je ve faktickém přerušení ženské rodové linie. Tam, kde linie pokračuje dcerou, dcera – matka pak přenáší rodinné hodnoty a předpokládanou péči dál z generace na generaci. Narodí-li se syn, dojde k přerušení linie. Synovy děti dostanou nejdůležitější péči zcela jiným způsobem. Z pohledu tchyně ji dostanou od cizí ženské! A v hlavách jim to signalizuje jako semafor: Pozor, cizí ženská! Tuto skutečnost si nakonec uvědomovaly už i pravěké národy. Proto například v původních romských rodinách byla přivdaná snacha často až drasticky zaučována principům péče nové rodiny. V Polynésii bylo dokonce nepřípustné, aby se snacha s tchyní potkala. V případě, že přišla na návštěvu do rodiny syna, snacha musela zmizet! Dnes jsou vztahy v našich krajích poněkud jiné. Ale uvědomte si, co všechno v hloubce vztahu tchyně – snacha vlastně bublá. V jisté míře to i vysvětluje, proč je řada mladých žen klidnější, když o dítě pečuje jejich matka.“

Může za to babička!

Mnohé mladé ženy by ocenily možnost zmizet v okamžiku, kdy do rodiny přichází tchyně. Mnohdy je ale situace opačná, přestože neméně bolestná. Paní Kamila byla například zpočátku příchodem mladé snachy do rodiny nadšená. „Byla praktická, šikovná a my jsme si ji zamilovali,“ říká. „Brzy se stala mámou dvou dětí a my s mužem nadšeně hlídali vnoučata. Kluci bývali u nás o víkendech, brali jsme je na chalupu, jeli s námi k moři. Hlídala jsem je i potom, co jsem zůstala sama. Po smrti muže se vnoučci stali mým jediným štěstím. Bohužel, brzy přišla další rána. Nechci soudit, kdo ji zavinil. Syn se snachou se rozvedli, děti zůstaly u mámy. Soud rozhodl, kdy je smí syn vidět. A snacha začala vymýšlet všemožné komplikace (nemoci, sportovní utkání), jak pobyt dětí u táty omezit. A část pomsty patřila i mně. Tak jsem vnuky neviděla i několik týdnů, někdy i měsíců. Postupně jsem se navíc dozvídala, že dárky, které ode mě dostali, jim máma vyhodila.“

Kamila pláče, když vzpomíná, jak chlapci po návštěvě u ní onemocněli. Verdikt matky byl jednoznačný. Může za to babička, koupila vám zmrzlinu! Jindy měla dojem, že u babičky snědli špatné jídlo, nebo že na ně nestačí. Babička je zoufalá, ale nic neříká. „Nechci ještě věci zhoršovat,“ tvrdí. „Nemá smysl přilévat olej do ohně. Jiná vnoučata nemám a pro synovu nemoc se jich asi ani nedočkám. Tak na ně alespoň den co den myslím, prohlížím fotky, jejich obrázky. Na stůl jsem si postavila slepovanou vázu, kterou vnoučci kdysi rozbili…“

Stát se druhou mámou

Je to sen mnohé nastávající tchyně. Paní Jitka měla ideální představu o tom, jak se stane druhou maminkou své snachy. Dočkala se ale opačné reakce. Snacha jí s celkem definitivní razancí odvedla syna. „Za svou ženou se odstěhoval do krásné vily jejích rodičů a jakoby tím za ním spadl most,“ říká Jitka tiše. „Vnučku vidíme spíš náhodou. Syn jen občas zavolá, jinak jsme sami. A stále bolestněji vnímám, že se snachou jsme si cizí!“

Být dobrou tchyní a milou snachou vyžaduje moudrost. Někdy je lépe přijmout jako fakt, že situaci nemůžete změnit. Radostně působí příběh Báry, která ve své tchyni druhou maminku našla. „Naše babula, jak babičce všichni říkáme, má úžasný smysl pro humor,“ směje se. „Se vším si ví rady, nic ji neporazí. Druhou mamku jsem v ní našla od prvního okamžiku. Je to ona, kdo mi ve chvíli, kdy na mé mateřské počítáme každou korunu, předplatí kosmetiku. Tu a tam objeví v obchodě úžasný svetřík, co mi sedí! Představte si, že celá září, cpe mi svetřík a mému muži přitom nenese nic! A on je v klidu, protože ví, že takhle vztahy v rodinách běžně nefungují.“

Očima tchyně Kvačkové

Nobelovu cenu by musel dostat ten, kdo najde patent na ideální fungování vztahu tchyně – snacha nebo zeť. Za mnohým mohou stát předsudky, jindy nezdravé vědomí vlastní důležitosti. Někdy možná jen postačí podívat se na vlastní životní situaci s humorem. Jste tchyně? Tak o svém pocitu složte symfonii! Nebo napište knihu! Paní Radka Kvačková je novinářka, působí v Lidových novinách, kde připravuje přílohu Akademie. A je také tchyně. Dokonce taková, že o své nové životní roli vydala knihu fejetonů. Jmenuje se Očima tchyně. Zeptali jsme se jí proto, jaká je její vlastní zkušenost. A sympatická Radka odpovídá: „Jak se stát alespoň trochu přijatelnou tchyní? To je jednoduché. Stačí stát se neviditelnou a nemluvit, zároveň ovšem být k dispozici. Anebo se k tomu aspoň maximálně přiblížit. Pokud nelze, existuje pár náhradních řešení, jako například výborně vařit nebo nešetřit obdivem (samozřejmě k zeťům a snachám, nikoliv k vlastním dětem!) Nejdůležitější je ale stejně štěstí. Jak ho nemáte a vaše dítě spojí svůj život s nekompatibilním partnerem, je jediná cesta: rezignovat. V disciplíně zvané ,tchyně‘ totiž snaha a usilovnost nebodují. Ba právě naopak!”

Rady k srdci správné tchyně

Nevoďte děti za ruku.
Nedržíte za ni neustále ani malé dítě. Záhy si uvědomíte, že vaši oporu nepotřebuje věčně. Také si v životě jednou musí nabít kolena! Právě tak i mladá rodina potřebuje svůj prostor, pár vlastních zdí, kde si bude tvořit.

Potlačte mateřské pudy.
Nikdy se ve sporu dětí a jejich partnera nestavte na jednu či druhou stranu. Potlačte prvky kolegiality a mateřské pudy. Nestranný postoj změňte pouze tehdy, pokud je na vině alkohol, drogy nebo opakované násilí.

Nekritizujte.
Pokud se vaše dítě rozhodne pro společný život s partnerem, vaše výtky to nezmění. Dnes děti pro vztah nepotřebují povolení rodičů. S vaším požehnáním se jim ale bude žít lépe. Dejte jim ho.
(Psychoterapeut J. Helus)

Rady pro snachu

Uvolněná komunikace.
Pozvěte tchyni do vinárny, ale jděte jen samy dvě. Uvolnění a pohoda dokážou ve vzájemné komunikaci dělat zázraky.

Společný zážitek.
Zajděte si občas zacvičit, zajeďte na víkend s aerobicem. Tchyni překvapíte, ale litovat nebude ani jedna z vás.

Originální dárek.
Wellness program nebo nákup vzácné knížky z antikvariátu, cokoli může udělat tchyni radost. Uvidí, že o ní přemýšlíte.

Duel

Blanka Josefyová, tchyně Bohumila Dupala:
„Samozřejmě, že když se začalo schylovat k tomu, že se moje dcera vdá, měla jsem jako každá normální máma strach, aby pro ni partner byl ten pravý! V nové roli tchyně jsem se ale držela zpátky. Víte, sama mám za sebou ne zrovna ideální zkušenost s tchyní, která mi neustále mluvila do života. V jednom kuse chtěla radit. Co udělala ona, bylo nejlepší. Mluvila mi do vaření, uklízení. Měla jsem tedy docela jasný příklad, jaká jednou sama nechci být. Říkala jsem si, že se toho musím vyvarovat. Žijeme v Dobříkově u Vysokého Mýta a můj zeť Bohouš je z Prahy. Neřekneme mu jinak, než Pražák. On je totiž jako Pražák opravdu typický! U nás na vesnici poprvé viděl zabíjačku nebo zajíce v tombole na zábavě, děláme si z něho občas kvůli tomu legraci. Ale je fajn a mám ho ráda. Pokud se s dcerou někdy pohádají, nikdy do jejich konfliktu nevstoupím. Přiznám se vám ale, že občas se i stane, že vnitřně jsem v jejich sporu na jeho straně.”

Bohumil Dupal, zeť Blanky Josefyové:
„Moment, kdy jsem poprvé šel navštívit budoucí tchyni si pamatuju velmi dobře. Byla zima, všude kolem hromady sněhu a já, jako správný Pražák, k nim přišel v lehkých polobotkách! Vím, že asi rok trvalo, než mě maminka mé ženy definitivně přijala do rodiny. Zpočátku byl ten vztah mírně nejistý. Nedůvěra, ostych z obou stran. Dnes jsme ale naprosto v pohodě. Zasmějeme se spolu, můžeme o čemkoli mluvit, dokonce i o věcech, na které má každý z nás úplně jiný názor. A vtipy o tchyních? Se svou zkušeností je moc neberu, to spíš o těch blondýnách.”

Iva Nováková