Velikost textu: AAA

Reklama

Plout životem

18.11.2009

„Nikam nespěchám, nerozčiluji se, nesnažím se vyzobávat ze života „rozinky“ – zkrátka jen tak pluji životem,“ říká PhDr. Andrew Urbiš. Kromě netradičních léčebných metod je proslulý i svými experimenty: před časem strávil v naprosté tmě v protiatomovém krytu celých 11 dní.

První zmínku o doktoru Urbišovi jsem zaregistrovala před pár léty v té souvislosti, že vytvořil světový rekord v délce pobytu v poláriu. V neuvěřitelných -129 stupních Celsia tehdy vydržel přes 8 minut. Není to tak dlouho, co se kolem něj rozpoutala nová vlna mediálního zájmu. Na vlastní kůži vyzkoušel tmu jako terapeutické médium. „Jde jen o to nebát se vstupovat do extrémních situací. Chce to natrénovat,“ říká doktor Urbiš o svých experimentech. „Když takový návyk získáte, nemáte problém zvládat vypjaté situace. Uvědomujete si, že jsou tam sice rizika, ale není tam neopodstatněný strach, nervozita z čehosi neznámého,“ vysvětluje. Terapie tmou nebo polárium nejsou jedinými netradičními metodami, s nimiž doktor Urbiš pracuje. Pobytem v „bedně“ navazuje například na metody starých Inků a Toltéků, zabývá se minulými životy, holotropním dýcháním, jeho specializací je také metoda „zamykání“ starostí. „Vše zkouším především sám na sobě. Jako terapeut musím mít osobní vnitřní prožitek, který je nepřenosný. Kdybych to sám neprožil, nevěděl bych, oč jde.“

Takhle už jsem žít nechtěl

Těžko si umím doktora Urbiše s jeho empatií, trvalým úsměvem, téměř nakažlivým klidem a vyrovnaností představit jinak než jako terapeuta... O to víc mě překvapilo, že cesta k jeho současné práci trvala poměrně dlouho. Vyučil se klempířem, ale kvůli problémům s páteří, kdy mu dokonce hrozila operace, skončil. Vystudoval psychologii a od 90. let pracoval ve vysokých manažerských funkcích – jako personální a posléze generální ředitel. Bylo mu něco málo přes padesát, když zjistil, že to není způsob života, který chce žít: „V roce 1999 jsem položil klíče od své krásné kanceláře, od svého nádherného auta, sednul jsem na letadlo a odletěl na Nový Zéland. Chtěl jsem poznat jinou kulturu a především vypadnout z Evropy,“ vypráví doktor Urbiš o době, kdy se mu jeho život naprosto otočil. „Pobyt mezi Maory mě tehdy velmi oslovil. Jsou to přírodní, velmi vzdělaní lidé. Začal jsem u nich studovat haka – tělesně duševní cvičení, která mají nabudit energetický systém a po nichž má člověk obrovský výkon. Můj učitel byl dvoumetrový Maor Kiwha Kiwha Williams, který byl mezinárodním velmistrem v boji s oštěpem. Haka mají svou historii: Maoři byli původně lidojedi. Když se setkaly dvě tlupy, začaly se mydlit a hlavním úkolem bylo někoho z protivníků zabít, aby ho mohli sníst. Každému takovému střetu předcházelo cvičení haka. Na Zélandu se tahle cvičení dodnes využívají ve sportu.“

V bedně

Ještě cestou na Nový Zéland si doktor Urbiš nebyl jistý, zda se do byznysu vrátí. Ale po návratu měl jasno: „Nechtěl jsem pokračovat v životě, z kterého jsem odešel. Věděl jsem, že by se to všechno vrátilo do stejných kolejí...“ V té době jej oslovil jeden z jeho přátel, ředitel Beskydského rehabilitačního centra a nabídl mu spolupráci. Doktor Urbiš začal studovat tradiční čínskou medicínu, nejprve v Praze, později se vydal na pobyt do Číny. „Přebírám techniky, které používaly tradiční kultury, třeba Mayové. Technika podle profesora Sancheze pro lidi zatížené prožitky vychází z Toltéků: Dostanou hromadu prken, stlučou z nich nějakou bednu, vlezou do ní a vsedě si za pomoci zvláštního dýchání a pohybů těla, které je dostanou do transu, rekapitulují zážitky a čistí mysl. Takovou bednu mám doma a její modifikaci i v práci,“ říká doktor Urbiš. A na příkladu pacientky popisuje, jak „bednu-box“ využívá ve své terapeutické práci: „Ta žena se musela vyrovnávat se ztrátou manžela, s vyhořením domu, s autohaváriií, s těžkým onemocněním svého dítěte, a hlavně s vlastními zdravotními problémy. Jak jsme tak spolu hovořili a ona mi říkala, že ji Pánbůh nemá rád, navrhnul jsem jí, jestli by si to s ním nechtěla vyříkat. Druhý den jsem ji posadil do boxu... Za chvíli už jsem slyšel: ,Bože, ty jeden, proč mi to děláš...‘ Křičela v té bedně asi hodinu a půl. Ale ulevilo se jí. Její zdravotní problémy zmizely. Box funguje úžasně!“

Zážitky v sobě máme navždy

Podobně nadšeně mluví doktor Urbiš také o terapii tmou. Není to tak dlouho, co ji vyzkoušel sám na sobě, kdy strávil zavřený v protiatomovém krytu 10 dní. Čím ho vůbec v prvopočátku tma jako terapie fascinovala? „Hledal jsem metody, jak by bylo možné relativně rychle zregenerovat organismus. Terapie tmou je ideální. V absolutní tmě a tichu se vám začnou samy od sebe probouzet vnitřní procesy. Nemůžete si vybrat, co si v sobě chcete vyřešit, všechno ve vás běží naprosto přirozeným způsobem,“ vysvětluje. „Najednou jsem slyšel, jak vrzají kolečka a viděl jsem sám sebe, jak mě maminka (asi dvouletého) vezla na kočárku. Maminka spěchala domů, aby ta kolečka táta namazal, protože jí to vadilo. Viděl jsem se, jak sedím v kočárku, jakou čepičku mám na hlavě, jaké oblečení na sobě... Absolutně detailně. Vyplývá z toho, že všechny informace, které kdy pochytíme, všechny dobré či špatné zážitky v sobě navždy máme.“ Díky tmě si prý doktor Urbiš vyřešil i různé věci související s jeho dětstvím, aniž by tušil, že s nimi má problém. „Já jsem neměl moc dobrý vztah s tátou. Vnímal jsem ho jako už dospělý člověk, ne jako děcko. A on byl ve stáří úplně jiný, než zamlada. Tam jsem si ho vybavil z pozice čtyř nebo pětiletého kluka a najednou jsem viděl, že táta mě měl rád...“

Bolely mě všechny kosti...

Doktor Urbiš popisuje, že ve tmě asi 80% času prospal, nepociťoval hlad, neměl žízeň. Z připravených potravin prý spotřeboval asi jen pětinu, za 10 dní vypil pouhých 9 litrů vody. K dispozici měl jen jednostranný telefon, aby ho nikdo nerušil a na požádání ho navštěvoval jen jeho opatrovník. „Přišel, když jsem ho třeba poprosil o jablka, nebo když jsem potmě nemohl otevřít uzávěr od tekutého mýdla. Vždy jsem si s ním popovídal o tom, co mi prochází hlavou.“ Celkově vzato prý těch několik dní ve tmě nebylo vůbec nic jednoduchého. „V jednom momentu mě bolely všechny kosti. To je takový zvláštní pocit, který normálně nezažijete. Co jsem dělal, když jsem nespal? Cvičil jsem, hodně jsem chodil – byl jsem totiž v takovém velkém bunkru pro 300 lidí, bylo tam i 14 schodů. Bylo zajímavé, že když jsem kráčel po schodech nahoru, měl jsem velice příjemné pocity, když jsem pak šel dolů, vnímal jsem to naopak velice špatně.“

Odstíny tmy

Po prvních dnech se u pana doktora začaly projevovat nepříjemné pocity a napětí, které se stupňovalo. „Pátý den kulminovalo. Šestý den jsem hodně spal, a když jsem se probudil, měl jsem najednou pocit velkého uvolnění. Nevěděl jsem pořádně, jestli spím, či bdím. Chvílemi jsem třeba vůbec necítil fyzické doteky lůžka, bylo to, jako bych se vznášel v prostoru a jako bych měl tu tmu v sobě. A do toho mi sem tam probleskávaly různé zážitky ze života, negativní i pozitivní, ale nebyly tam žádné emoce. Takže mi to bylo docela lhostejné. Třeba mi bleskla informace, že bych měl vstát a vyčistit si zuby. A já dál ležel a nic... Nic! A ten prožitek toho Nic, to je asi to nejdůležitější, co jsem tam zažil!“ Poslední tři dny v bunkru byly pro doktora Urbiše fantastické. Když pro něj přišli, nechtělo se mu pryč. „Tma je hřejivá, úžasná, teplá jako matčina náruč,“ popisuje doktor. „Zajímavé také bylo, že jsem od prvních dnů vnímal rozdíl světlých a tmavých ploch – rozpoznal jsem tmavošedé dveře od bílé stěny...“

Příběh mořské panny

Tma je pro pana doktora asi nekonečné téma... Ale s nemenším zápalem vypráví také o minulých životech, s kterými umí v rámci terapie pracovat. „Kdybyste se mě zeptala, jestli jsou, či nejsou minulé životy, odpověděl bych, že nevím. Ale terapie, která vychází z toho, že minulé životy mohou být, je velice účinná. Na lidi to působí úžasně a podařilo se díky tomu vyřešit už spoustu problémů. Víte, na teoretické základně se pohybuji někde na rozhraní taoismu a kvantové fyziky a to mi umožňuje domnívat se, že existuje jakési energeticko-informační pole (kterému věřící říkají duše), které se přenáší,“ vysvětluje mi doktor Urbiš svůj pohled na minulé životy. Jako příklad uvádí případ ženy, která mu v transu při jednom sezení odvyprávěla příběh, že v minulém životě byla mořskou pannou. „Bylo to nesmírně zajímavé, protože ta paní měla anatomickou zvláštnost – jen v jedné noze měla plně vyvinutý lymfatický systém. Druhou měla zbytnělou, praskala jí, krvácela. Od toho se lehce dostanete k Andersenovu příběhu mořské panny, které čarodějnice rozřezala ocas, udělala nohy, ale řekla, že bude chodit jako po rozpáleném železe – ta paní měla stejné pocity. Dále měla nevyřešené problémy s partnerem, podobné pohádkovému příběhu, kdy mořská panna zachránila prince, ale on si pak vzal jinou. Po našich terapeutických sezeních jí bolesti nohy ustaly, přestalo krvácení, vyřešila si partnerské vztahy a je jí mnohem lépe. Jestli byla, či nebyla mořskou pannou, nevím... Ale je zajímavé, že úžasně plave, pravidelně jezdí k moři, a kdykoli je vyvěšená černá vlajka, jako jediná jde do vody, skáče ve vlnách jako delfín a je šťastná.“

Jen tak pluji životem...

Jestli si doktora Urbiše nedovedu představit v nějaké roli, pak je to role ředitelská. Těžko uvěřit, že tenhle klidný, pohodový muž s korálky kolem ruky měl ještě v podstatě nedávno našlápnuto úplně jinam. Jaký byl před těmi deseti lety? Na mou otázku se pan doktor začne významně dívat na hodinky. „Co? Kolik je hodin? Už musíte jít?“, ptám se trochu zmateně. Čeká nás totiž ještě focení... Doktor se rozesměje: „Kdepak! To já jen naznačuji, co bych tu před deseti lety dělal – už bych nervózně koukal na hodinky, běžel pryč, organizoval, spěchal... prostě blbnul bych!“ Jako ředitel býval prý doktor Urbiš velmi přísný, nekompromisní, všechno muselo klapat. „Spousta lidí mě asi neměla ráda, ale nevadilo mi to. Jako řídící člověk nemůžete být kamarád, protože zodpovědnost je na vás. Začalo mi ale vadit trvalé napětí, spěch, hlídání hodinek, pocit, že před sebou valím problémy jako balvan... Já teď pluji životem. Pluji, kam mě to zavede.“  Vypráví o tom, co se naučil, co učí své pacienty a co bych si sama v rámci svého uspěchaného života měla napsat a pověsit na pořádně viditelné místo: „Nerozčiluji se, nevzrušuji se. Učím lidi, aby odpočívali. Říkám jim, nespěchejte, co se vleče, neuteče, co nemůžeš udělat dnes, odlož na zítřek nebo pozítřek! Vždyť kam se stále ženeme? Číňani říkají, že každý z nás má při narození stanovený počet vdechů, a když si je oddýchá, tak končí. Cíl nás všech je stejný, všichni tam jdeme, tak proč spěchat?“ Na mou otázku, jestli se cítí šťastný po tom, co změnil svůj život, odpovídá také otázkou: „Co je štěstí, madam?“ Recept na štěstí jsem od něj sice nedostala, ale jisté rady ano: „Člověk musí především respektovat sebe jako osobnost, naučit se žít sám se sebou – jsem takový, jaký jsem. A co je důležité: Uvědomovat si, že v životě není nic zadarmo. V tomto světě se stále učíme, jak vyzobávat rozinky. Ale to negativní nás stejně nemine! Já se negativním prožitkům nevyhýbám. Vím, že i to nepříjemné je součást života.“

 


Andrew Alois Urbiš (63)

Doktor Urbiš vystudoval psychologii, specializoval se na komunikaci, zabýval se personalistikou, mezilidskými vztahy, řízením práce, celostní medicínou... Absolvoval stáž na Chengdu University of T.C.M. in China a Maori centre in New Zealand. V současné době působí v Beskydském rehabilitačním centru, kde svým klientům pomáhá netradičními metodami zvládat zdravotní, osobní a mezilidské obtíže. Je proslulý svými experimenty (světový rekord v pobytu v poláriu, pobyt v atomovém bunkru ve tmě). Terapií tmou se zabývá již 40 let, posledních 10 let využívá tuto metodu i ve své praxi. Je to metoda stará 3000 let, původně provozovaná mnichy v Tibetu, kteří zůstávali ve tmě až 7 týdnů. Do Evropy ji přivezl německý psycholog a etnolog Holger Kalweit, který se s ní setkal toku 1968 v Nepálu. U nás s touto metodou jako jediný pracuje doktor Urbiš.
http://www.medicineman.cz/

 


Zápisky ze tmy

Své zápisky psané ve tmě speciálním způsobem ukazuje na tiskové konferenci v Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné terapeut Andrew A. Urbiš poté, co 26. března v bývalém protiatomovém krytu v areálu dolu Jeremenko ukončil desetidenní pobyt ve tmě. Pokusem osobně ověřil nově připravovanou léčebnou metodu, takzvanou senzorickou deprivaci.


 Klára Antošová

Zdraví

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama