Nic není náhoda…

Je úspěšnou lékařkou v oboru gynekologie a porodnictví. S úsměvem tvrdí, že porody jsou pro ni radost. Vidí štěstí, pomáhá malým zázrakům života. MUDr. Kateřina Bittmanová je půvabná žena, které neschází nadhled a humor. Nám ostatním dává její příběh naději v tom, že s pozitivním přístupem je možné zvládnout všechno na světě. A také, že i po mnoha letech lze potkat dávnou lásku.

Cesty s hrncem

Narodila se v Praze. Bylo jí devět let, když rodina odcestovala do Německa, odtud po několika letech zamířili do Izraele. Kateřina v Izraeli kromě školy absolvovala i vojnu. „Vojna je tam přirozenou součástí života,“ říká s úsměvem. „Holky tam normálně vojnu absolvují. Netypicky spíše působí, pokud na vojnu nejdete.“
V té době už měla jasno v tom, že se chce věnovat studiu medicíny. V přípravce na univerzitu se potkala s Chaimem. On se svou ortodoxní rodinou, kdy tatínek byl rabínem, přijel pro změnu z Jemenu. „Žili jsme spolu s Chaimem asi dva roky,“ usmívá se MUDr. Bittmanová. „Bylo to bezvadné, možná právě pro naši rozdílnost. Jiné rodinné zázemí, jiný vztah k víře, přesto nám to společně klapalo. Chaim ale později odešel studovat do Ameriky. Opustil medicínu a začal se věnovat studiu ekonomie. Náš vztah se rozpadl, každý si od té chvíle prožíval vlastní životní peripetie. Navzájem jsme o sobě více než 35 let nic nevěděli.“
Kateřina velmi milovala Chaimovu maminku. V době vztahu s jejím synem u ní našla cenné zázemí. „Ona byla úžasný člověk,“ říká Kateřina tiše. „Obětavá, ochotná vám pomoci. Už jen to, že s láskou přijala do rodiny někoho, kdo nedodržuje veškeré náboženské zásady, je obdivuhodné. Byla přímá, laskavá a já ji za to všechno měla ráda. U nich doma vařili specifická jídla, inspirovaná zemí původu rodiny, která mi nesmírně chutnala. Maminka mě proto naučila je vařit. Jednou mi věnovala hrnec na sobotní židovský chléb. Hrnec byl s pokličkou, docela obyčejný, pro mne je dodnes absolutně nepochopitelné, proč jsem ho celý život tahala všude s sebou? Nikdy jsem ho přitom nepoužívala. Pouze tehdy, když jsem žila s Chaimem. Hrnec byl ale stále se mnou. Dodnes vážně nevím, proč?
V roce 1991 jsem přijela z Izraele do Čech. Přijela jsem, krátce po rozvodu, neměla s sebou nic jiného, než v každé ruce dítě, dva kufry a tenhle hrnec! V roce 2008 jsem doma dělala pořádek a říkám si, páni, co já tu skladuju za binec! Popadla jsem milý hrnec a šla ho vyhodit. Představte si, že tři týdny poté, kdy jsem ho hodila do kontejneru, se mi ozval Chaim! Jeho manželství v Americe se rozpadlo, v den mých narozenin si uvědomil, že chce vědět, jak se mi daří. Začal mně hledat na internetu. Našel mě a po 35 letech jsme se znovu potkali! Letos v létě se za mnou do Prahy přestěhuje natrvalo. Vidíte, nic v lidském životě není náhoda! Láska vás znenadání může potkat v každém věku!“

Rak a buldozer v jednom

Doktorka Kateřina v příjemné ordinaci na pražských Vinohradech denně vítá mnoho pacientek. Vždy je vlídná, vstřícná, mile naladěná. Sama přitom pokaždé v životě důvod k úsměvu neměla. Nesnadné byly už její začátky v Praze. Odcházela odtud jako devítiletá holka, vracela se jako rozvedená matka dvou dětí. „Víte, je zajímavé, že jsem se vrátila po tolika letech, ale tady všechno vypadalo stejně. Stejné obchody, vůně, výrazy lidí,“ říká. „Měla jsem pocit, že po letech se téměř nic nezměnilo. Během dalších tří, čtyř let to ale najednou vzalo rychlý zvrat, změnilo se úplně všechno! Já tu tenkrát kromě sestřenice a bratrance z druhého kolena nikoho neměla. Žádné zázemí, jistotu, nic. Jen dvě děti, které jsem potřebovala uživit. Problém nastal už ve chvíli, kdy jsem hledala zaměstnání. Měla jsem výborné reference, hovořím šesti jazyky, ale platné mi to nic nebylo. Obrátila jsem se na tři, čtyři místa s dotazem, zda nemají zájem o lékaře na gynekologii. Velice slušně se mnou jednal pouze pan doktor Blovský na Bulovce. Místo neměl, ale byl korektní. Nakonec s klinikou na Bulovce spolupracuji dodnes. Jsem znamením Rak, ale říkávám, že k tomu jsem navíc „buldozer“. Rozhodla jsem se, že se zařídím sama a jako úplně neznámá lékařka rozjedu praxi. Z dnešního pohledu je to šílenost! Jen já sama jsem přitom věděla, co chci a kam směřuji. Víte, to je v životě asi nejdůležitější. Mít víru sami v sebe. Zpočátku jsem neměla jedinou pacientku. Rozeslala jsem na ambasády dopisy, že mluvím šesti jazyky a jako lékařka nabízím služby. Šlo to zvolna. A dnes? Mou vinohradskou ordinací do této chvíle prošlo zhruba pět a půl tisíce lidí.“

Dobrá výchova po telefonu

Práce nebyla jediný problém, který v životě měla řešit. Dobré vztahy s bývalým mužem, také lékařem, který zůstal v Izraeli, se zničehonic zvrtly. Zpočátku za ním děti běžně jezdívaly, on několikrát ročně přijížděl do Prahy i se svou druhou ženou, v té době bydleli v Kateřinině bytě. Starší dcera nakonec odjela do Izraele studovat a když malý syn přijel za tátou na prázdniny, otec ho odmítl vrátit. „Dopadlo to tak, že kluka jsem devět let neviděla,“ říká tiše Kateřina. Prošla jsem mezinárodními soudy, uznaly, že dítě bylo uneseno, ale Izrael ho nevrátil. Jakýsi blb tam tehdy prohlásil, že dítě tu trpělo projevy antisemitismu a přežitky komunistické éry. Syna jsem nesměla vidět. Prožívala jsem nesmírnou bolest, ale své dítě jsem prakticky vychovala přes telefon a počítač. Školní úkoly jsme dělali přes počítač, stejně jsme řešili školní pomůcky. Jednou mi třeba kluk volá: „Maminko, oni odjeli na týden, nechali mně tady a já mám hlad! Myslela jsem si, že se zblázním! Rázně mu ale povídám: nebreč! Vezmi telefon, jdi do kuchyně, budeme vařit. Řekni mi, co tam máš? A učila jsem ho po telefonu vařit – naučil se připravovat topinky s česnekem, uvařit brambory, zeleninu, těstoviny. Svého syna jsem roky neviděla. Celou tu dobu jsem o něm ale věděla úplně všechno. Vychovala jsem ho, byla s ním. Dnes už žije u mě v Praze. Přijel hned, jak se sám mohl rozhodnout. Je to vstřícný, citlivý kluk, je mu 23 let a připravuje se ke studiu medicíny. Dcera je o pět let starší a studuje v Izraeli lingvistiku. Bolest je na štěstí za mnou. Jsem v pohodě a šťastná.“
Kateřina si své šťastné období zaslouží. „Mám ráda les,“ směje se. „Když se mi podařilo vrátit se do Evropy a poprvé jsem se dostala do lesa, štěstím jsem brečela! Líbala jsem mech. V lese najdu klid a energii. Tady si uvědomím, že v životě člověk nesmí panikařit předem. Držím se moudra starého židovského přísloví, které říká: „Dost je daného problému, když vznikne.“

MUDr. Kateřina Bittmannová

spolu s Chaimem Cohenem připravují systém péče o staré a nemohoucí lidi založený na principu osobních pomocnic – hospodyněk, cizinek, které se přistěhují přímo do rodiny. Tento typ domácí péče je v zahraničí rozvinutý a velmi oblíbený. Senior nemusí měnit své zvyky, neopouští prostředí, jaké má rád. Služby osobních pomocnic – hospodyněk nabízí společnost ProVida, více na www.pro-vida.cz.