Na návštěvě u V.I.P.
18.11.2009
Jistě to znáte – už při vstupu do neznámého bytu vnímáte charakteristickou vůni. Už při překročení prahu cítíte tu atmosféru. A už při prvních slovech hostitele víte, jak vám v následujících chvílích bude. Proto jsme se rozhodli vám v několika větách popsat, jaké to bylo na návštěvě u osobností, které pravděpodobně znáte i vy. Tak se pokuste vcítit do naší kůže a pocitů ve chvíli, kdy stoupáme po schodech – v tašce blok a diktafon, v ruce kytka či drobný dárek, kdy zmáčkneme zvonek – a dveře se otevírají:
U Věry Čáslavské
Nezapomenutelná! Taková byla návštěva u legendy československé sportovní gymnastiky a sportu vůbec - u Věry Čáslavské. Ještě v malém přízemním bytě snad nad nějakým skladištěm poblíž pražského Vítězného náměstí, kam se po rozvodu s Josefem Odložilem musela přestěhovat z krásné vily. Zazvonila jsem jistou dobu poté, co se stala ta tragická událost, kdy její syn Martin napadl svého otce Josefa Odložila. A kdy soud ještě nerozhodl, zda následný pád z něj udělal otcovraha… A pár hodin před zasedáním Českého olympijského výboru, po kterém přestala být jeho předsedkyní… Prostě v listopadu 1996.
Na tuto návštěvu jsem se mimořádně těšila a obzvláště důkladně se připravila. Pro jistotu jsem měla sebou dva diktafony! Nepoužila jsem ani jeden, paní Čáslavská si přála, ať si její slova raději zapisuji. A pak, ta jedna z nejslavnějších Češek, kterou kdysi znal celý svět a které tenkrát fandil každý Čechoslovák, začala vyprávět. Za všechny věty, které jsem si tenkrát zapsala pouze tato jedna: „Veškerou bojovnost jsem nechala na gymnastickém koberci a nářadí, pro běžný život mi nezbyla žádná.“ Po ukončení rozhovoru jsme se rozpovídaly tak žensky – co si má paní Čáslavská vzít na sebe na to zmíněné zasedání Českého olympijského výboru… Nepochopitelně, hrozně moc se bála, že se jí členové budou pošklebovat, že jí znectí, že jí utlučou poznámkami. Marně jsem zdůrazňovala, že to oni mají být při setkání s ní málem v předklonu, to oni mají mít třes v kolenou … (Předsedkyní ČSOV byla zvolena jako první žena po devíti mužích!) Kdepak! Paní Čáslavská neměla sebedůvěry ani co by se pod jednu z její sedmi zlatých olympijských medailí vešlo.
O pár dnů později zavolala, ať rozhovor stopneme – její syn byl právě shledán vinným a odsouzen ke čtyřem letům, život pro ní přestal mít smysl… A nic na tom posléze nezměnila ani amnestie prezidenta Václava Havla…
U Vladimíra Stehlíka
Snad před dvanácti lety jsem byla i s fotografem na návštěvě v rozlehlé vile Vladimíra Stehlíka, bydlícího tenkrát ještě v pražských Hodkovičkách. Ano, u toho „Poldi Ocel Kladno“. Trochu zištně, s odstupem času jsem mu chtěla říci vše (a ne moc hezké), co jsem si myslela o době, kdy zakoupil celostátní deník Práce, z něhož jsem právě kvůli němu prchala mezi prvními. Usadil nás v prostorné a zabydlené kuchyni s jídelnou, zřejmě určenou spíše pro návštěvy než pro rodinu. Hned uvařil kafe, čaj (guláš už uvařený byl), dal na stůl sušenky i oplatky. Nikoli jako ocelový a už z Ruzyně propuštěný (tenkrát ještě na neznámou dobu) kapitán jedné z vlajkových lodí československého průmyslu. Ale jako zcela normální, obyčejný chlap a milý hostitel. No, dokud nedošlo na kontroverznější témata.
Tak za prvé: Pane Stehlíku, jak vás mám oslovovat. Protože když jste po nás v redakci chtěl, abychom vám, jakožto majiteli a šéfredaktorovi v jedné osobě říkali Pane generální řediteli, odmítla jsem já i kolegové. „Říkejte mi přece Vladimíre.“ Pane Vladimíre, co ta obrovská plachetnice na vaší zahradě za domem?“ To se pan Stehlík rozvášněně rozpovídal, kolik za ní dal, jak je komfortní, jak je luxusní.“ A kterými moři už proplula?. „Moři? Ta na vodě nikdy nebyla…“ Nebudu to natahovat dál – pan Vladimír byl o to uvolněnější, o co drzejší dotazy dostával. A jeho pes – huňatý a neodbytný, mi byl o hodně nesympatičtější než jeho páníček… Na památku mi věnoval Vladimír Stehlík těžké skleněné těžítko. Mám ho stále, byť nevím, co je s jeho dárcem. Je prý hodně nemocen. A také už dávno nebydlí v pražské vile v Hodkovičkách…
U Nadi Konvalinkové
Naďa Konvalinková byla i doma přesně taková jako když ona vstoupí do našich domovů přes obrazovku – milá, vstřícná, usměvavá. V krásném pohodlném domácím hávu. A s již s uvařeným výtečným čajem.
Co hrníček, to originální čajová konvička. Od té chvíle jsem rezignovala na servis, kdy všechno ladí. Naopak – tady každý kousíček porcelánu byl důvodem k přemýšlení a jistě by byl i tématem k vyprávění. Snad někdy příště…
U Tomáše Řepky
To bylo také před asi dvanácti – třinácti lety. Tomáš Řepka už začínal pracovat na své roli bouřliváka a pozvolna se probojovával či prokopával do kategorie „chirurg na hřišti“. Doma však kupodivu působil jako beránek. Hodně rozpačitý, ale velmi milý beránek.
Mnohem výraznější byla jeho krásná a temperamentní a sdílná a zřejmě také dominantní manželka. Koukal na ni zbožně, do první výraznější aféry kolem nevěry zbývalo ještě hodně let. Jedno malé dítě, nová sedačka v novém pražském bytě. Mladí lidé s mnoha plány, vzájemným respektem, iluzemi. No jo, to bylo před dvanácti lety. Ale věřím, že něco z těch pocitů zbylo i dnes.
U Rosti Osičky
Další silný muž s manželkou, která byla doma vůdčí osobností. Paní Renata, inteligentní blondýna to se svým slavným boxerem uměla, seděli jsme v karlínském bytě a mluvili a mluvili. Pan boxer o svých trenérských plánech, ale také o tom, že ho rozpláčí zvířata postižena ekologickou havárií. Paní Renata také o plánech na výměnu bytu za větší. A hlavně o Klaudince, která byla tenkrát ještě prťavou holčičkou - krásně vyparáděnou, okouzlující, nicméně tenkrát ještě dost podobnou tatínkovi.
Kdo by to byl tenkrát řekl, že za pár let bude hrát v reklamách, účinkovat v televizních pořadech a dokonce si ve filmu zahraje s Karlem Rodenem! A ještě k tomu bytu – byl malý /výměna za větší se později povedla/, ale jak vkusně a útulně zařízený!
Andrea Žbodáková
