Následující slova z třetí Mojžíšovy knihy si Rudolf Křesťan vysvětluje jako pokyn mládeži, aby uvolňovala místa starším v dopravních prostředcích: „Před šedinami povstaň a starci vzdej úctu.“ Ve starozákonních časech ještě nejezdily autobusy a tramvaje, ale…

Rudolf Křesťan vzpomíná, jak se při třídních srazech zdráhali mluvit o nemocech. Podle bontonu se to nemá. „V počátečních letech jsme si na srazech vyprávěli o čerstvě narozených dětech. Vzájemně jsme je na fotkách obdivovali – v naději, že bude obdivováno i to naše…“

Toto slovo napadá Markétu Hrubešovou ve spojitosti se staršími lidmi. To, co k ni cítí. Úcta k jejich životu, k tomu, co dokázali, k tomu, co museli prožít i přežít i k tomu, s čím se musí dennodenně potýkat v té dnešní poněkud bláznivé době. Dojímají ji i další věci.

Ačkoliv měřím ke dvěma metrům, mívám nejednou chuť se trochu natáhnout. Nejde však o centimetry, nýbrž o slastný odpolední spánek.

mohl by svou slavnou teorii ještě rozšířit o další úvahu. Mohl by prozkoumat relativitu věku. Mám na mysli ten zvláštní jev, s nímž se občas setkáváme:

a při té příležitosti jsem se trochu zamýšlela nad tím, jak se s přibývajícími lety změnily naše večírky a koneckonců i já a moji přátelé.

„Upozorňujeme rodiče, že následující záběry by neměly vidět děti...“ Když tohle varování zaslechnu v televizních zprávách, znervózním. Jsem si vědom, že je adresováno i mně. Tedy rodičovi, který má dvě děti. Ale co mohu udělat pro to, aby se na ty záběry nedívaly? Zakrýt jim oči? Není pro mě snadné, abych té výzvě vyhověl: ani jedna dcera už nebydlí doma, je jim přes třicet.