Znovu chodit do školy
Mnozí jsou rádi, že ukončili studium a další vzdělávání je nezajímá. Jiní lidé ale přijali jako fakt, že je podstatné rozvíjet stále svou osobnost, chodit do školy v každém věku. Můžete využít koncepce tzv. „celoživotního vzdělávání“. Přístupné je i studentům – seniorům, protože právě jim Univerzity třetího věku nabízejí možnost seznámit se s nejnovějšími poznatky vědy na univerzitní úrovni. O důležitosti dalšího vzdělávání seniorů je následující rozhovor s děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně profesorem Ladislavem Rabušicem.
Pane profesore, pokud hovoříme o Univerzitách třetího věku – z jakého důvodu je podle vás pro seniory další vzdělávání důležité?
Vzdělávat se i v seniorském věku je důležité v mnoha ohledech. Lékaři potvrzují, že permanentní trénink mozku prostřednictvím nejrůznějších vzdělávacích programů může snižovat nástup a intenzitu demence a snad i Alzheimerovy choroby, která je bohužel v kontextu stále se prodlužujícího života velkou hrozbou pro jednoho každého z nás. Sociální psychologové a sociologové zdůrazňují, jak důležité je mít v seniorském věku kolem sebe poměrně husté sociální sítě, které nedovolují člověku, aby se cítil osaměle a které umožňují pomáhat řešit případné problémy, s nimiž se senioři setkávají. Účast na vzdělávání v Univerzitě třetího věku, ale i v jakémkoliv jiném vzdělávání, takové sociální sítě vytváří. Pravidelná návštěva vzdělávacích kurzů navíc strukturuje seniorům jejich čas. Přispívá k pocitu smysluplně prožitého dne či týdne. Vzdělávání seniorů je ale důležité ještě z jednoho podstatného důvodu. O současných moderních společnostech se hovoří jako o „společnostech vědění“. Byť ne všichni s tímto pojmem souhlasí, podstatné je, že se ukazuje nutnost pravidelného vzdělávání až do poměrně vysokého věku. Já jsem se tímto aspektem vzdělávání zabýval a v knize, kterou jsme na téma celoživotního vzdělávání publikovali s kolegyní Rabušicovou – jmenuje se Učíme se po celý život? a byla vydána v loňském roce – jsem napsal toto: „Připravenost české starší populace, jak ukázaly výsledky našeho výzkumu, na nutnost celoživotního učení není zatím bohužel nijak valná. Představa ,chodit opět do školy‘, byť oním ,chodit do školy‘ je pouze návštěva různě dlouhých vzdělávacích kurzů, je pro valnou část české starší populace nemyslitelná.“ Jednou z příčin této skutečnosti je stereotyp zděděný z minulého režimu, který důchodcům našeptával, že mají pouze zaslouženě odpočívat.
Jak vy sám, jako respektovaná osobnost vědy, hodnotíte U3V, jakou mají úroveň, co konkrétního studentům přinášejí?
Obsahově je program výuky v U3V velmi pestrý. Zahrnuje témata z nejrůznějších vědních oborů – z biologie, lékařství, ekologie, psychologie, sociologie, umění atd. Studenti tak mají možnost dozvědět se přístupnou formou o novinkách, které se v těchto oborech objevují – především v kontextu seniorském.
A jejich budoucnost – uvažuje se například o nějakých dalších možnostech ve vzdělávání seniorů?
Evropská unie prosazuje vcelku vehementně koncept aktivního stárnutí, v němž vzdělávání dospělých a tedy i seniorů hraje důležitou roli. V českém prostředí bohužel ale zatím platí, jak jsem napsal v již zmíněné publikaci, že: „Na populaci ve středním a starším věku se zatím reálnými vzdělávacími aktivitami příliš neorientujeme, navíc fiskální problémy nevytvářejí pro tuto rozšířenou orientaci příznivé klima. Vzdělávací programy pro populaci středního a staršího věku, které by rozvíjely a rozšiřovaly nejen znalosti a dovednosti, jež dospělí potřebují pro své zaměstnání – takové programy v rámci české politiky zaměstnanosti poměrně bohatě existují, ale vzdělávací aktivity, jež by také rozvíjely kompetence umožňující občanské aktivity v komunitě, znalosti a dovednosti nutné pro péči o sebe či své blízké (ve stárnoucí společnosti je to velmi aktuální téma) nebo prostě učily aktivitám umožňujícím užívat radostí života v seniorském věku, ty tady chybějí.“
Proč jste se vlastně ve své vědecké práci rozhodl cíleně věnovat právě seniorům?
Jako sociolog, který se zabývá problematikou populačních studií, vím, že moderní společnosti dynamicky stárnou, což vede k tomu, že početně i proporcionálně se v populaci zvyšuje segment populace seniorské. Tento trend má mnohé efekty, na něž není lidská společnost připravena, protože nikdy ve své historii nezažila, aby podíl populace ve věku 65 a více let byl tak enormní. Takže jak z badatelského, tak i z praktického hlediska je to nesmírně zajímavé téma, které mě oslovilo. A jak postupně stárnu, tak si čím dál tím více uvědomuji, že mnohé věci je potřeba poměrně rychle změnit, aby společnost byla celkově vůči seniorům vstřícnější – takže si vlastně připravuji půdu pro to, abych jako senior mohl žít spokojený život ve „věkově přátelské společnosti“.
Necítíte se být se svou snahou po „věkově přátelské společnosti“ v podmínkách Česka poněkud osamělý?
Jak se to vezme. Problematice stárnutí se samozřejmě věnují mnohé obory, ale je fakt, že v sociologii nás mnoho není. Dobré je, že na naší fakultě již vyrůstají velmi zdatné kolegyně, které ve svých výzkumných tématech rozvíjejí další důležité seniorské oblasti. Např. Lucie Vidovičová, která vnesla do českých poměrů koncept ageismu (diskriminace z důvodů věku) nebo Jaroslava Hasmanová-Marhánková a Marcela Kafková, které se věnují problematice aktivního stárnutí.
Setkáváte se s odborníky ze zahraničí – jak je na tom podle vás český senior ve srovnání se světem?
Mnohé se v každodennosti českých seniorů za posledních dvacet let zlepšilo. Pořád ale platí jeden zásadní rozdíl: v průměru jsou čeští senioři méně aktivní než jejich západní kolegové. Naši senioři mají méně rozmanitý program na život v důchodu, což je částečně, ale skutečně jenom částečně způsobeno jejich nižší životní úrovní. Nemají navíc povědomí, ale to je fatální dědictví minulé společnosti, o tom, že moderní společnost je mimo jiné také společností občanskou, kde každý svými aktivitami rozhoduje o tom, jak jejich nejbližší okolí – sociální, politické ale i fyzické – bude vypadat. V tom se také odlišují od západních seniorů.
Do jaké míry dnešní seniory determinuje život v komunismu, v němž prožili drtivou většinu svého produktivního věku?
Velkým strukturálním dědictvím je to, že to je generace, která má mnohem nižší vzdělání než budou mít pozdější generace seniorů. Např. v roce 2007 bylo ve věkové skupině 50 – 64 let plných 15 % osob pouze se základním vzděláním. Ve věkové skupině 25 – 39 let jich ale bylo již jenom 6 %. Vyšší vzdělání, to je středoškolské s maturitou a vysokoškolské mělo v té starší věkové skupině 42 % osob, v té mladší již 56 %. A sociologicky víme, že vzdělání je jeden z výrazných faktorů, které ovlivňují celkovou kvalitu života a spokojenost se životem. A je zde ještě jedno neblahé dědictví. Ideologie minulého režimu sváděla seniory – tehdy se jim říkalo důchodci – k tomu, že po odchodu do důchodu již nemusejí nic dělat a že si mají už jen užívat „zaslouženého odpočinku“. Což ve svém důsledku vedlo ke stereotypu pasivity. Pro komunisty to bylo mimochodem velmi výhodné, neboť se alespoň nemuseli obávat, že by senioři svými občanskými aktivitami – a již beze strachu ze ztráty zaměstnání – poukazovali na nesmyslnost režimu, ve kterém žili.
Zasedněme do školních lavic...
Cílem kurzů Univerzity třetího věku je poskytnout seniorům v důchodovém věku možnost, aby se kvalifikovaně a na univerzitní úrovni mohli systematicky seznamovat s nejnovějšími poznatky v oblasti vědy, historie, politiky, kultury apod. Posluchačem Univerzity třetího věku se může stát každý občan, který dosáhl důchodového věku. U většiny kurzů je podmínkou pro přijetí středoškolské vzdělání s maturitou. V některých případech může být podmínka středoškolského vzdělání prominuta. Poplatek za kurz se pohybuje od 100,- Kč do 500,- Kč za semestr. Výši poplatku stanovují pořádající fakulty.
Univerzity třetího věku existují v mnoha místech naší republiky. Jen namátkou – působí např. při Univerzitě Karlově v Praze, Masarykově univerzitě v Brně, Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, Slezské univerzitě v Opavě a mnoha dalších místech.
Jana Šrámková
