Velikost textu: AAA

Reklama

Jak jsme pašovali

Chcete získat u svých vnoučat pověst nejlepšího pohádkáře či vypravěčky nejneuvěřitelnějšího příběhu? Povídejte jim o tom, jak jste kdysi tajně vozili přes hranice to, co lze pořídit dneska kdekoli. Jak jste pár kilometrů před celnicí na nenápadném parkovišti ukrývali na nejdůmyslnější místa kontraband, který mohl „zničit“ republiku – potraviny, hodinky, magneťák, tričko. A jak jste trnuli hrůzou a rudli ponížením, když jste museli potupně otevírat kufr svého vozu a prokazovat, že nic, ale opravdu nic trestuhodného nevezete…

Ty nervy a ponížení…

Ponechme teď stranou nejriskantnější a nejstatečnější „import“ exilové literatury, letáků a tudíž myšlenek… Věnujme se pašování mnohem prozaičtějšího a výnosnějšího artiklu – dederonových košil, ale také džínů či kožichů. Hodinek, desek, pornočasopisů, ale i elektroniky. Na druhou stranu také u nás existovalo zboží, které stálo za ty nervy při „vývozu“ – fotoaparáty, obrazy, šperky, starožitnosti.
Rozpomeňte se na důmyslné skrýše, které měly obelstít strážce hranic: spodní prádlo, speciální nenápadně našité kapsy, podomácku zatavené konzervy ukrývající valuty, ale také houska, která ovšem místo střídky obsahovala dolary či marky. Nebo „neodhalitelné“ prostory v autobusech, s nimiž se na Velkou cestu vyráželo: odmontovatelná podlaha, rafinovaně upravený zavazadlový prostor a ještě rafinovaněji upravená sedadla či místa nad nimi... Dvojitá podrážka bot či velký medailónek po babičce, jejíž foto bylo vypolstrováno valutou… Pokud ovšem „Pan celník“ chtěl, stejně jste prohráli. Ale alespoň vám zůstaly zážitky. Jako těm, kteří se nám s nimi svěřili:

Olejové trable

„Bydleli jsme na jihu Slovenska, poblíž maďarských hranic a naše generace si dobře pamatuje, že Maďaři si ponechali kousek kapitalismu a s ní i lákadla pro vyprahlé československé duše. Přibližně jednou za měsíc jsme v sobotu dopoledne vyrazili na nákup do příhraničního Györu. Táta se těšil na uzeniny, maminka se specializovala na máslo, čerstvý chléb, ale hlavně slunečnicový olej. Pro ten měla nachystanou krabici s dvojitým dnem od nějaké skleněné mísy: nahoře poházené bonbóny – a pod nimi, pod lesklou látkou místo přesně na tři láhve oleje. A jedinkrát ještě umístila dvě nálože, pardon láhve pod sedadlo spolujezdce, čili pod vlastní… To jsme se při návratu opět tvářili jako bezúhonná rodinka! To, že máma veze mimořádný olejový kontraband i pro své kolegyně z práce na nás nemohl poznat nikdo. Ale celník měl talent: „Pane řidiči, převážíte něco navíc?“ Táta jen žoviálně ukázal bradou na manželku a vyskočil otevřít kufr naší Lady. Ale celník měl i čich: „Olej nevezete?“ To už vystoupila i máma a zasmála se: „Ha – ha, k čemu olej, vždyť máme kvalitní i u nás.“ Celník se ohnul a ukázal pod sedadlo maminky: „A toto je co?“ Máma překvapeně sepjala ruce a tónem, jakoby na Sahaře objevila vydatný pramen, dramaticky vyjekla: „Olej!“ Ale celník měl i formu a zatímco máma potupně lovila dvě láhve zpod sedadla, muž v uniformě neomylně odtajnil tajnou krabici se třemi láhvemi… Zabavili nám je… Pak už jsme olej nikdy v Maďarsku nekupovali, ale maminka si pokaždé s lítostí posteskla: „Dneska bych byla převezla i deset litrů…“

Záclony kolem pasu

„Jiná maminka se v jiném městě přihlásila na autobusový zájezd do jiného maďarského městečka. Při určení data a času návratu hrál hlavní roli celník Pišta, přítel jedné z účastnic zájezdu, tudíž vše mělo proběhnout hladce. Mělo… Autobus byl plný záclon, pracích prášků, nenošené obuvi i cseresznye pálenky… Nálada výborná, ale jen do chvíle, kdy se rozverní samozásobovači dostali do dopravní zácpy a pak milého Pištu už nezastihli… Všichni, včetně řidiče, museli potupně vzít veškerá svá zavazadla a napochodovat do vyhrazené místnosti, kde věděli, že se ani nebudou stačit se svými nákupy rozloučit. Šla i moje maminka. Jako poslední, s pěkně naditými taškami. A pak udělala něco, co dodneška nechápe ona ani my: těsně před vstupem do místnosti udělala čelem vzad a vrátila se do autobusu. Nějakým zázrakem odemčeného. A tam čekala, než se vrátí její ožebračení spolucestující, kterým uzmuli i záclony omotané kolem těla… Tak dala do placu alespoň ty láhve pálenky, aby se zmírnil žal nad nepřítomností Pišty…“

Fantom Franta

„S domluvenými celníky to vůbec byl problém. My si odskočily z jednoho prodlouženého víkendu u hranic s NDR do Německa na tzv. drancovačku. Dvě auta ženských! Nadšeně jsme nakupovaly dětské oblečení, obuv, povlečení, prostě co nám přišlo pod ruku. Věděly jsme totiž, že při zpáteční cestě bude mít službu Franta, příbuzný Elišky, která s námi ale na poslední chvíli jet nemohla. Dobře naladěné jsem se dostavily v určený čas na hraniční přejezd – s auty napěchovanými až po střechu... Celník když spatřil naše přecpané škodovky, okamžitě ukázal na odstavné parkoviště… Přesně, jak jsme si přály. My se pak k němu hrnuly se žoviálním pokřikováním „Konečně tě Franto poznáváme, Eliška o tobě mluví vždy tak hezky.“ Franta zcepeněl… Jak jsme se posléze dozvěděly, přibližně v tu chvíli kráčela Karlovými Vary Eliška – a potkala Frantu s dcerkou, musel s ní akutně k zubaři, manželka nemohla… A na naši výpravu zcela zapomněl. Zatímco Eliška kolabovala ve Varech, my na hranicích. Nejhůře na tom ale byl domnělý Franta, který se příšerně vytočil, hrozně na dálku vynadal pravému Frantovi a neméně i nám v těsné blízkosti. A zařval, ať okamžitě padáme, než si to rozmyslí. To jsme tedy padaly opravdu rychle…“

Tu vůni ještě znáte…

„Nebyl jsem pašerákem, ale když v Polsku byly tak žádané naše koruny – a u nás zase nebyly parfémy, proč bych neudělal dobrý obchod a nepřivezl tenkrát tak slavné a skoro jediné Bycz moze? No, a také dětské oblečení, ale i ručníky. Spokojené byly obě strany…“

Prvoligové celní prohlášení

„Jako mladá, sotva …cetiletá dívka jsem odjela na jistou dobu do Berlína. A dostala od jednoho fotbalového rozhodčího (prvoligového!) úkol – přivézt třicet párů fotbalových chráničů. Přiznávám, že za provizi… Tak jsem do celního prohlášení – protože jsem byla mladá, čestná a hloupá – napsala poctivě: 5 párů chráničů na nohy, 5 párů fotbalových pomůcek chránících dolní končetiny, 5 párů bandáže pro sportovce, atd. No, synonym bylo tak akorát na třicet párů, ale tak přehledných a naivních, že Herr celník se jen pousmál a ani nechtěl vidět můj kufr. Danke schön!“

Prostořeký bráška

„Do třetice Maďarsko – ač jsme do kufru vozu rozházeli mokré plavky (opravdu jsme se byli koupat v Mosonmagyaróváru), byl tam i můj nový bílý kazeťák k narozeninám, maminčino oblíbené hodně temně hnědé kakao holandského typu, tričko s novinových potiskem a hlavně úžasný károvaný zimník s kožešinou. Celník na to šel rafinovaně – zeptal se mne, dcerky na zadním sedadle: „Tak co, máš nové boty?“ Já statečně otevřela dveře auta a ukázala mokasíny: „Podívejte, jak jsou už vyšmajdané.“ Jenomže mladší bráška nadšeně prohlásil: „Ty jsme převezli minule.“ Celník dělal, že na tu chvíli ohluchl a já mohla beztrestně schovat nohy i s mokasíny. V nich jsem měla ponožky se zbylými asi pěti tisíci forintů…“

Pomáhaly i vyznamenání a řády

„Pašovalo se i z Východu ještě východněji. Já třeba při služebních cestách vozila do Moskvy pro kamarádku, co se vdala za Rusa, mouku na knedlíky. Ta hrůza, když těsně přede mnou hledali pod kožichem Poláka ukryté drogy – a já vezla kila „bílého“ prášku… To zase moje maminka zvládala s dokonalou grácií a velkým hereckým talentem zpáteční přejezd přes hranice z Ukrajiny na východní Slovensko. Kousek před celnicí si oblékla osvědčený černý kostým a přes něj plášť. Když se celník dovolil pozeptat, zda něco nepřiváží (ač měla v kufru třeba stroj na broušení parket, který u nás sehnat prostě nešlo), ona – jinak nesmírně vzdělaná středoškolská profesorka literatury – odhalila plášť a pod ním na saku kostýmu desítky řádů a vyznamenání – s různými variacemi hvězdy, srpu a kladiva, které jí pro tuto příležitost půjčovali známí – a položila zdrcující dotaz: „Tak vy takto na matku-geroje?“ Celník omluvně zbrunátněl a parkety se posléze krásně leskly…“

Celník na kontrabandu

„My zase pašovali z Maďarska na Moravu spodní prádlo – sexy i to teplé. Tatínek byl šikovný kutil a tak vyrobil krabici, která šla přimontovat na podvozek naší oktavie-combi. To zase v Polsku jsme jednou koupili nádhernou kožešinovou soupravu – čepici a límec – pěkně jsme je ukryli pod potahy na zadních sedadlech. Jenomže celník nás poprosil, jestli bychom ho mohli svézt domů, na českou stranu… Copak jsme mohli odmítnout? A tak usedl na pěkně „vypolstrované“ zadní sedadlo. Ještě si i pochvaloval, jak je to pohodlné a měkounké. Bylo…“

Oni pašovali, já prodával

„Já jsem přímo nepašoval, přesto mne pašování živilo. V určitou chvíli jsem čekal na spojku na pražském Hlavním nádraží, která mi předala zboží, na které jsem už měl zákazníky. Jednalo se hlavně o skládací deštníky, digitálky, ale i časopisy Playboy. Někdy i zlaté řetízky a prstýnky. Kdo a jak to přivezl přes jakou hranici mne nezajímalo, ale vím, že většinou to bylo z Rakouska nebo naopak, ze severu… Hlavně, že mne to živilo – a velmi dobře.“

Co cítíte při přejezdu?

Pašuje se i dneska! Ale kontraband je závažnější: od vzácných rostlin, zvířat, kradených obrazů, zbraní až po utečence, lidské orgány či děti… Ale to je jiná kapitola, do které vy, doufám, nikdy nespadnete. Narozdíl od té, která zasáhla kohokoli. „Tenkrát“ totiž „převáželi přes hranice“ téměř všichni: letušky i piloti, sportovci i hudebníci, turisté i činovníci, doktoři i proletáři.
Dnes už to jsou jen víceméně veselé příhody pro pamětníky, ale zřejmě i u vás se při každém přejezdu přes hranice dostaví ten pocit strachu a ponížení… Proto svým potomkům vyprávějte: Kde bylo, tam bylo, v Československu ještě před rokem 1989…

Sny za bony

Socialistické ne/zásobování mělo jediný kanál, kterým proudilo do komunistických zemí luxusní zboží – v Československu Tuzex. (Obchody tohoto druhu existovaly i v dalších komunistických státech, v Polsku Pewex, v SSSR Berjozka, ve východním Německu prodejny Intershop.) Pokud si zde chtěl pořídit něco člověk, který nevydělával v zahraničí, případně nedostával valuty od příbuzných v cizině, jež byly vyměněny za bony – musel na ulici za veksláky. Ti totiž také nabízeli tyto poukázky – vstupenky do zákaznického ráje. Tuzexu! Neboli Tuzemského exportu. Což byl podnik zahraničního obchodu, který vznikl 1. července 1957, poté byl v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1970 přeměněn v akciovou společnost, od 1. ledna 1971 zlikvidován a opět přeměněn na PZO. V létě 1991 byl opět přeměněn v akciovou společnost TUZEX, a. s , která v březnu 1998 přešla do likvidace.
Zřejmě jste v něm také občas „sehnali“ něco mimořádného: zubní kartáčky Jordan, čistící prášek Ata, tonic v plechovce, žvýkačky, bonbony, parfém, alkohol. Nebo jste stáli před Tuzexem frontu na džíny a při troše štěstí zakoupili i jednobarevné bavlněné triko s knoflíčky? Nebo hodinky, kalkulačku, či snad barevnou televizi? Cože, vy jste měli z Tuzexu auto? Neuvěřitelné…


Pašoval jsem digitálky a vydělal tak miliony

Miroslav Provod, jeden z nejznámějších veksláků, po letech odkryl karty. Přiznal, že zbohatl na tom, že pašoval nedostatkové digitálky. Říká, že jich dovezl metráky a vydělal stamiliony.
„Vozil jsem je z ciziny v mezinárodních rychlících. Každý týden jsem tak do země dovezl až 400 kilo hodinek najednou,“ řekl muž, který patřil k přátelům zavražděného kmotra podsvětí Františka Mrázka. „Hodinky jsem vykládal z vlaku za jízdy. Spouštěl jsem je na laně ve chvíli, kdy vlak musel přibrzdit u jednoho mostu přes řeku Ohři. Vlak tam jezdil třicítkou. Hodinky jsem měl zabalené ve vaku, na jehož spodku byl tlumič, který mírnil jeho dopad na zem. Nikdy mě při tom nechytili. Takhle jsem fungoval deset let,“ řekl před dvěma lety MF DNES Provod, bývalý obchodní partner zavražděného kmotra podsvětí Františka Mrázka a uprchlého Tomáše Pitra, který si odpykává pětiletý trest za daňové podvody. A dodal, že si do Rakouska tehdy ulil zisk – neuvěřitelných 420 milionů korun.

Andrea Žbodáková 

Lidé a názory

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama