Krása pod značkou Blanka Matragi

Už jako malá holka vybírala mamince vlnu na svetr, přemýšlela, jak a kdo vytvořil babiččiny starodávné hrnky. O pár desítek let později stáli na její retrospektivní výstavu v Obecním domě lidé v několikasetmetrových frontách. Obdivovali nádherné modely Blanky Matragi, nejslavnější české módní návrhářky. Ženy, která si podmanila arabský svět, jeho princezny, jejich matky i otce. Vytvořila krásu pod značkou Blanka Matragi.

Svět, který láká

Patříte k mnoha Češkám, které se s velkým úspěchem prosadily ve světě.  Proč jsou podle vás české ženy v zahraničí tak úspěšné, je v nich snad zakódovaná větší ambice nebo touha vyniknout?  
Mnohé z nás mohly mít spíše pocit, že doma nemají velkou možnost seberealizace. Někdo touží dělat nové, zajímavé věci, baví ho stále zkoušet něco nepoznaného. Chcete se věnovat činnostem, o nichž třeba jen vzdáleně tušíte, že vůbec dělat jdou. A v dřívějším Československu příliš mnoho takových možností nebylo. Prosadit se šlo jen s obtížemi. Navíc osobně mám dojem, že svět je vstřícnější než naše domácí prostředí. Novátorský, inspirativní, otevřený každé nové myšlence. Mluvím samozřejmě sama za sebe, ale nemám dojem, že je v českých ženách ukrytá abnormální ambice. Pokud chcete pojmenovat důvod jejich vůle a touhy prosadit se  ve světě, není jím pouze ctižádost. Spíše je k tomu dohnalo domácí prostředí a chuť svůj život změnit.
Mnohá manželství českých žen s cizinci nemají dlouhé trvání. Váš vztah s manželem Makramem, který pochází z Libanonu, je naopak velice pevný. Musela jste i ve vztahu s ním něco obětovat, změnit sama sebe nebo své české návyky?
Měla jsem velké štěstí v tom, že můj muž mě od počátku neskutečně profesně podporoval.
Věřil ve mne. Já jsem navíc obrovský živel, velice spontánní, energická. V zemích středního Východu, kde máme domov, se s podobným projevem u ženy jaksi nepočítá. Sama jsem proto v začátcích cítila, že musím trošku brzdit. 
Vytkl vám to někdy manžel?
Nevytkl, spíše mi hodně pomáhal. Můj muž je introvert, já zase extrovert. Možná i v tomto ohledu se hodně doplňujeme. Mnohokrát mě zklidnil svou radou: Brzdi, nejeď hned tak naplno! Makram je úžasný člověk, báječný muž. Hodně mi fandí, sám musí být v našem vztahu spokojený, stejně jako já.
Řada historiků nehodnotí českou národní povahu právě lichotivě. Jak ji s odstupem desítek let strávených v zahraničí vnímáte vy? 
Někdy je mi téměř líto, že jsme neskončili v době první republiky. Nepokračujeme v její noblese, úctě a vzdělanosti. Mám nesmírně ráda architekturu a design tohoto období. Pokud by demokratický vývoj v našich zemích nebyl komunisty násilně přerušen, jsme dnes tam, kde země Západu. Nemyslím tím pouze stav ekonomiky. Jde spíše o chování, jednání, jistou morálku, kterou v sobě máte. V Česku mi schází respekt k druhému člověku.

Chci od lidí absolutní maximum

Ve svém oboru patříte ke špičce. Můžete být úplně v klidu, někde si užívat, nemít pracovní den nabitý do poslední minuty. Jaký je motor, který vás žene stále dál?
Nejspíš je to profesionální povinnost. Ve své profesi někam dojdete, dočkáte se jistého uznání a to všechno vás vybičuje. V podstatě se chcete lidem za jejich uznání odvděčit tím, že půjdete dál. Příště opět budete schopna je něčím překvapit. Nediktuji módním sezonám, nehoním se po světových módních molech. Jen se pokouším ostatním ukázat, že oděvní výtvarnictví je stejné jako každý jiný umělecký projev.
Se stejně tvrdými nároky jako sama k sobě přistupujete i ke svému okolí. Máte kvůli tomu hodně nepřátel?
Možná ano. Chci od lidí absolutní maximum, protože jsem sama zvyklá tímto způsobem pracovat. Neumím být jiná. Měla jsem s tím problém, když jsem v Praze pořádala výstavu a přehlídku. V novinách potom psali, že jsem během akce křičela na svůj tým. Zaskočilo mě, že modelky kouřily na chodbách, nebyly k sehnání, minimálně jedna z nich se obvykle někde zapomněla. Při práci lidé řešili mobilem své soukromé věci, navzájem si povídali. Znervózněla jsem z toho. Měli jsme přitom jen velice málo času a spoustu povinností před sebou. Nedokázala jsem pochopit, že se tak mohou chovat.
Jak si vybíráte dívky do své dílny?
Dám na svůj instinkt. Dívka s námi zůstane pár dnů a já už sama vidím, jestli je schopna pokračovat. Nikdy neomlouvám, pokud je člověk pomalý, nebo pomalu chápe. V takovém případě nemůže být patřičně flexibilní a raději se hned rozloučíme. 
Kolik času strávíte v dílně, pokud připravujete svou kolekci?
Já jsem pořád v dílně. Celý svůj život jsem v dílně.
Dobře, tak v kolik ráno do dílny přicházíte a v kolik jdete domů?
Přijdu v 8 hodin. Vstávám každý den v 6.30 a tři čtvrtě hodiny cvičím. Potom jdu do dílny, kde jsem od osmi ráno do šesti do večera. Denně, včetně sobot. Pouze neděle mám volné.
Musíte v práci opravdu být, nebo je to jen dojem vaší vlastní nepostradatelnosti?
V dílnách musíte neustále něco řešit. Od technologií po zakreslování, barvy, materiály. Osmdesát procent mé účasti je skutečně nutných. Možná je škoda, že jsem nevybudovala podnik, kam mohu jen předat své výtvarné návrhy a tým už funguje sám.
Není to až posedlost prací?
Mnoho návrhářů si pečlivě hlídá zrod svého modelu. A já mám vnitřní klid teprve v okamžiku, kdy mohu sledovat celý proces. Jsem v dílně, vedu naši práci. Zatím bych asi během práce nedokázala odejít. Neumím a možná ani nechci na druhé přehodit svou zodpovědnost.

Není to krutost, je to osudovost

Necítíte se díky svému perfekcionalizmu občas osamělá?
Někdy ano. Mám třeba chvíli volného času a v myšlenkách jsem jen sama se sebou. Přitom si uvědomím, že vlastně nemám nikoho, kdo by je se mnou sdílel. Stejné pocity, nálady, přání. Je jasné, že se někdy cítím osamělá. Ale myslím si, že stejně by vám odpovědělo hodně individualit.
Co děláte v takové chvíli osamění?
Jdu cvičit, zajezdím si na kolečkových bruslích. Snažím se být aktivní. Nechci tomu pocitu propadnout.
Jsou to jen pracovní záležitosti, kvůli nimž vám někdy bývá smutno?
Nejen pracovní záležitosti. Stále si třeba vyčítám, nebo spíš lituji toho, že nemám děti. Mnohokrát je člověk sám, cítí se osamělý a tuto otázku v sobě řeší. Hodně mi v tomto směru pomáhají obdivné nebo děkovné dopisy a maily od různých lidí. Píší, že jsem jim udělala radost, dodala jim svou tvorbou naději, nebo dokonce změnila jejich život. Uvědomíte si, že tisíce lidí jsou na tom hůře než vy sama.
Oblékáte princezny a sama můžete být v očích mnoha žen princeznou. Krásná, úspěšná, můžete mít všechno, na co si vzpomenete. Je to právě dítě, v čem se k vám osud zachoval krutě?
Nenazvala bych to krutostí. Říká se, že každý z nás je přece strůjcem svého štěstí. Možná jsem se jen měla více snažit. Možná jsem v touze dokázat něco ve své profesi byla sama trochu sobec. Nevím, ale třeba se mi to všechno vrací právě tímto způsobem. 
Schází vám dítě hodně?
Mám pocit, že právě nyní, v této etapě života, mi děcko chybí více, než kdy jindy. Mám spoustu přátel, mnoho blízkých lidí, ale ve chvílích osamocení si uvědomuji, že bych si nesmírně přála mít dítě. Nakonec ale řada mých vrstevnic má dnes už dospělé děti, které odešly z domu. Jsou pryč, jejich mámy zažívají čas od času stejné chvíle samoty jako já.  Je to koloběh života. Není to krutost, co prožíváme. Spíše osudovost.
Váš domov je už řadu let v Libanonu. Máte tam hodně přátel?
Máme spoustu dobrých známých, v Libanonu jsem našla cenné zázemí. Ale mnoho kamarádek tam nemám. Nemám na ně čas. I to je možná jedna z těch životních priorit, kterou jsem obětovala své profesi.
V arabském světě se ženy také scházejí doma na probírání novinek, pozvou vás někdy mezi sebe?
Pozvou, scházejí se poměrně často. Já ale na jejich setkání nechodím.
Ani v Česku vám nezbyly nějaké kamarádky z dětství?
Je bolestné, že někteří moji přátelé z dětství tragicky zahynuli. V tom je krutost života. Jinak tu stále mám dvě přítelkyně, kterým se mohu s čímkoli svěřit. Dvě blízké duše, jimž mohu říct cokoli a zavolat v každé denní i noční době. Je na ně absolutní spolehnutí.
Jaká musí být chvíle, která vás dožene k tomu, abyste jim zavolala?
Nejrůznější situace, třeba obyčejná ženská zašmodrchání se v určitém problému. Někdy si ale chci jen úplně normálně popovídat o tom, jestli mám třeba něco koupit. Běžné situace, jaké zná každá žena.
Jaký byl moment, kdy jste se poprvé setkala se svým mužem Makramem?
Makram mě zaujal už na první pohled, je velmi atraktivní muž. Věděla jsem, že je cizinec. Mám ale obrovský pozorovací talent. Můžete přede mne postavit sto lidí a já během krátké chvíle rozpoznám, s kterým z nich si porozumím. Vycítím to z jejich tváře, pohledu,  typického gesta. V případě prvního setkání s mým mužem to bylo právě takové. Přeskočila jiskra, věděla jsem, že je to člověk, který mě nesmírně zajímá. Imponuje mi a já se o něm chci něco dozvědět.
Co jste se o něm po dvaceti společných letech dozvěděla?
Dnes už vím, že není pouze atraktivní. Je i spolehlivý. V dnešním světě to můžete chápat jako zázrak, pokud je v životě vedle vás absolutně spolehlivý muž. Drží slovo. Vím, že by mě za žádných okolností nepodrazil. Stojí při mně a vidíte, že mi věří. ...
Kromě módy se věnujete sklu, porcelánu, děláte sochy, proč vy vlastně, Blanko, chcete stihnout snad úplně všechno na světě?
Fascinuje mě, pokud mohu zkoušet nové věci. Nakonec ve světě je to tak i běžné. Lidé stále jdou dopředu, hledají, zkoušejí, nesmíří se pouze s tím, co už dávno umí. Nechci být celoživotně svázaná s jedním typem práce. Zajímají mě neobvyklé kombinace. Sochy, kde kombinujete kámen, bronz a sklo. Líbí se mi tvořit porcelánové šálky ve tvaru nádherných motýlů. Je v nich něha i zvláštní jímavá krása, ale přesto stále zůstávají šálky. Firma Petrof mě nedávno vyzvala, abych pro ně navrhla piáno. Neumíte si představit, jak mě taková práce těší. Jindy mě zase česká firma Grund oslovila ke spolupráci na koupelnových předložkách a jiných doplňcích. Můžete si říci – koupelnová předložka? Zkuste si ji ale představit netradičně – jako naprostý unikát. Například v kombinaci s úžasnými kameny. Zajímá mě i nábytek, všechno, co jsem zatím nezkusila. Je to výzva. Záležitost, která vám nedovolí se zastavit. Posunuje vás nejen v profesi, ale i v životě stále dál.

Blanka Matragi

se narodila 20. února 1953 ve Světlé nad Sázavou. Ve sklárnách Bohemia ve Světlé nad Sázavou se vyučila brusičkou kovů a poté vystudovala Umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. V letech 1974 – 1980 studovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, absolvovala získáním titulu „akademická malířka“. Před svatbou s Dr. Ing. Makramem Matragim v roce 1979 ještě zvítězila v celostátní soutěži Mladý módní tvůrce. V roce 1980 se stěhuje za manželem do Bejrútu v Libanonu. V soukromé firmě tady připravuje své první návrhy večerních společenských šatů. V roce 1982 otevírá na hlavní třídě v Bejrútu svůj módní salon Blanka Houte Couture. Češka Blanka Matragi je dnes respektovanou světovou výtvarnicí. Je držitelkou Evropské ceny umění, Ceny Salvadora Dalí, Národní ceny Františka Kupky a také titulu Významná česká žena ve světě.