Ideály mám v srdci

Na počátcích své profesní dráhy to určitě neměla lehké. Dcera geniální herečky, navíc v Čechách, kde přejícnost nepatří k hlavním rysům národního charakteru. Ona se ale přesto dokázala prosadit. Na „top“ žebříčku českého ženského herectví patří dnes k naší absolutní špičce. Je to dáma, která zraje. Mile, nenápadně, s příjemnou dokonalostí. Zraje nejen v herectví, ale i v životní moudrosti, humoru a nadhledu. K tomu všemu má ještě jeden talent navíc – Simona Stašová je s roky stále krásnější.

Mládí mi dalo daleko víc zabrat

Jak vlastně vnímáte věk 55+ v životě ženy?

Je mi v tomto období, v tomto věku, příjemně. Pochopitelně není mi pětatřicet, což je vrchol ženství a rozkvětu a krásy a všeho, co žena v tomto věku nese. Tenkrát jsem si ani neuvědomovala, jak nádherný čas prožívám, spíš to pro mě byla veliká dřina. Skutečně, mládí mi dalo daleko víc zabrat než věk střední.

V čem pro vás bylo mládí dřina?

Bylo mi třicet čtyři, všechno kolem ve velkém pohybu – psal se rok 1989, přišla revoluce, já měla dvouletého syna, končila jsem čtrnáctileté angažmá v divadle E. F. Buriana a přecházela do nového prostředí Městských divadel pražských, do divadla ABC. Každý den byla velká událost, skoro se ani nespalo. Čas cválal jako splašený kůň. Kdybych si mohla vybrat, tak bych si to všechno prožila ještě jednou. A víc bych si to vychutnávala, už bez té šílené euforie, která mi vše zrychlovala. Teď je mi o dvacet víc a jsem to pořád já, se všemi  ideály, které jsem měla tenkrát, akorát ten chaos se vytratil. A to je dobře. Možná je to jistý bonus, který člověk získává po dvaceti letech intenzivního žití.

Máte stále ideály?

Ano, mám. Kdysi mi můj kamarád řekl, že musím ztratit iluze, abych neztratila ideály a to je přesný. Iluzí jsem měla spoustu, ty už teď nemám. Ani žádné nechci. Ale ideály si pěstuju a hlavně držím v srdci.

Jaké iluze jste dokázala ztratit?

Různé… o politice, o lidech, o životě vůbec… ale právě tím, že jsem se tak trochu zatřásla a dopadla na tvrdou zem, iluze popadaly, ale ideály zůstaly. Ze země se ideály dobře vnímají, člověk vidí naději a cestu a způsob, jak dál.

Je podle vás dáma ve věku 55+ nutně seriózní, nebo někdo, kdo se v životě ještě může odvázat třeba stejně jako Meryl Streep ve filmu Mamma Mia?

Kdo je to vlastně seriózní člověk? V italštině „serio“ je vážný – tedy seriózního člověka vnímám jako racionálně uvažujícího jedince, který se nenechá strhnout emocemi. Tak to my, herci, opravdu nejsme a přitom si neseriózní nepřipadáme. Možná humor, nebrat se tak moc vážně a dokázat sám sebe shodit, to bylo to, co se nám líbilo na muzikálu Mamma mia, samozřejmě kromě velkého umění pěveckého a pohybového všech protagonistů. Oni kašlali na věk, co tomu kdo řekne a blbli tak, jak jim srdce a zdraví dovolilo. Tak takhle bych to nějak viděla i v normálním životě. A Meryl Streep je herečka, od které je stále co se učit. Nejenom po profesní stránce, ale i co se slušnosti člověka týče a přitom, jak se umí odvázat!

Možná vám to ani nepřijde, ale jste jí v mnohém podobná. Jste plná energie, empatie, velmi pozitivní. Jde o výsledek práce na sobě samé nebo to máte v genech?

Děkuji za velkou poklonu. Víte, ono to souvisí s tím, o čem jsme mluvily před chvílí – o ideálech. Snažím se obklopovat lidmi, kteří mají pozitivní energii v sobě zabudovanou, milují svou práci a jsou schopni pro druhého obětovat i kousek svého pohodlí. Neotravují vzduch malichernostmi a vždycky vidí nějaké východisko z nouze. Takovým člověkem je třeba můj táta. Když jsem byla malá, tak mi připadal hrozně přísný a ve svém konání velmi důsledný, dnes vím , že jenom šel za svými ideály a těch se držel. Táta dodnes pracuje a podle svých možností sportuje a to mu bude dvaaosmdesát! Dalším takovým člověkem je můj kamarád, režisér Zdeněk Kaloč. Jezdím za ním velmi často do Brna a tam u vínečka probereme celý život, zachechtáme se a naplánujeme společnou práci na další sezonu a já jedu zpět s nabitými baterkami a s dobrým pocitem krásně stráveného času. Mít v životě ideály je fakt dobrý.

V divadle hrajete postavu Shirley Valentine. Ženy, která žije zdánlivě šťastný život uprostřed rodiny a přesto cítí, že jí něco schází. Snad sny, touhy, dobrodružství. Jak dlouho má podle vás žena nárok snít, Simono?

Dokud žije. Sny přece nejsou jen o mužích a o milostných dobrodružstvích. Snít může člověk o tom, že se jednou podívá na Sicílii na sopku Etnu, nebo že si pronajme v Toskánsku dům a stráví tam s rodinou 14 dní a budou se všichni cítit ne jako v hotelu, ale jako doma. Pochopitelně, že v tom domě, v jednom pokoji, by mohl být i milenec, ale to už by tam zase nemohla být asi rodina. Možná bychom si my, ženy, měly nejdřív ten sen představit zrealizovaný, se vším všudy, abychom věděly o čem snít. Můj táta vždycky říká, že sny se zabíjejí tím, že se zrealizují.

Proč si podle vás jen málokterá žena umí své sny zrealizovat?

Protože třeba neví, co vlastně chce. V herectví je nutná představivost a u snů to platí dvojnásob.

Vy to umíte?

Já vlastně žiju od jednoho zrealizovaného snu ke druhému. Nebo alespoň od pokusu k pokusu. Vždycky si s mapou v ruce někdy v září vysním velký výlet do dalekých hor a pak tam na vánoční prázdniny opravdu vyrazíme. Třeba ne tak daleko, jak jsem původně snila a měla prst na mapě, ale jedeme. Potom mi není zatěžko pracovat soboty, neděle, jelikož vím, že mě čeká odměna v podobě mého zrealizovaného snu. Ale mám sny i v profesi a ty si taky plním. Dlouho v sobě nosím hru, kterou si chci zahrát a vím, že ten sen si jednou splním. Takhle to bylo s Drobečky z perníku. Nosila jsem je v sobě asi pětadvacet let, vážně tak dlouho a pak jsem si je s chutí zahrála. Dodnes, když vcházím na jeviště, vím, že to je ten můj sen. No, a v životě soukromém se mi už taky nejeden splnil. Ona je to někdy metoda pokus – omyl, ale zkoušet se to musí pořád.

Vaše milovaná postava Shirley nakonec udělá radikální řez. Zamiluje se a za svou láskou odejde. Dokázala byste to?

Ale ano, dokázala, to se ví, však už jsem taky za nejednou láskou odjela. Vždyť pud rozmnožovací je silnější než pud sebezáchovy, o tom byly napsané veliké romány! Jenomže jakmile má člověk děti, už na všechno kouká jejich očima a to už odvaha dělat radikální řezy hodně vyprchá!

Jaká by musela být taková láska?

Určitě taková, která by nepoškodila a nerozdělila moji rodinu. Máte určitý hodnotový žebříček a ten nechcete a ani už neumíte zpřeházet. Ale vy myslíte v dobách dřívějších? No, určitě vášnivá! Ta je nejnebezpečnější.

Prožila jste v životě podobně strhující cit?

Ernest Hemingway říká v románu Komu zvoní hrana „Jen třikrát za život se s tebou pohne zem“ a já to potvrzuji.

Musela jste za svou lásku, stejně jako Shirley, v životě něco zaplatit?

Život je takový, že v něm nic není zadarmo. A za lásku se platí tvrdou valutou!  Naštěstí opravdu neexistuje jen láska partnerská, je tu mnohem větší a stálejší láska – k dítěti. Je dobré si tohle uvědomit, když už člověk zaplatil hodně a třeba je úplně na mizině a neví, kudy kam. Moje babička mi často v takových zoufalých pro mě chvílích říkávala: „počkej, až budeš mít děti, tu svoji velkou lásku na ně přeneseš a to pak bude ten pravý cit“. Myslela jsem si, bože ta babička je stará, vůbec nic nechápe a dnes na ni vzpomínám a říkám si: „díky, babi, mělas pravdu!“

Pokud čas od času, třeba v čase narozenin, bilancujete svůj život, co převažuje – byl život ve vašem případě štědrým dárcem nebo si více vzal?

V mém životě převažuje láska a štěstí a radost. Je tam taky strašně moc práce, neskutečných hodin učení, veliké vyčerpání a zase štěstí a radost a láska.

Dcera i matka

Úděl ženy se v životě mění. Dcera se stává matkou, po čase babičkou. Jak se během let vyvíjel váš vztah s maminkou Jiřinou Bohdalovou?

Máma je především člověk se zabudovaným humorem uvnitř. Humorem jako životním stylem, humorem jako obranou proti bezmoci, proti zlu. A tento mámin charakterový rys je nesmírně životaschopný. Vím naprosto přesně, že právě humor ji v leckteré životní tragedii, i v té, která se naší rodinou přehnala v době, kdy jsem já přicházela na svět, zachránil. A nejen ji, ale celou naši rodinu. A tam někde se vyvíjel vztah matka – dcera. Máma je životaschopná, dominantní, protože ji život tak utvořil a já jsem vedle ní vyrůstala a našla jsem si svůj způsob, jak je mi s ní dobře. Když jsem byla malá, tak se starala o to, aby měla rodina co jíst, a tak moji výchovu převzala babička a máma mi to teď na mých dětech plnými doušky vrací.

Jste obě velmi aktivní – jde tok vaší společné energie jedním směrem?

Moc spolu nepracujeme, možná proto, že tolik energie na jedné hromadě by bylo zbytečné plýtvání, co říkáte? Ne, vážně, mámu ctím a když spolu pracujeme v Divadle Na Jezerce, v představeních Paní plukovníková a Lásky paní Katty, tak se ráda dívám na ten její tok energie a uvědomuju si, že jí bude za pár měsíců sedmdesát devět let a to je úplná paráda! Říkám si, že snad je to dědičné.

Je vám maminka v životě oporou?

Velikou oporou. Za prvé ona je nesmírně inspirativní člověk, takže při práci na roli si na ni mnohokrát vzpomenu, ona je tak opravdová a autentická, že stačí si kolikrát vybavit, jak by máma reagovala v té které situaci a klíč k roli mám v kapse. A potom, jak už jsem řekla, svým humorem mě dostala z nejedné špatné nálady a nejednoho životního karambolu. Její rada spočívá v provzdušnění všech problémů. Vždycky vám ukáže ten úhel z ptačí perspektivy a dá váš problém do jiné souvislosti a porovná ho s opravdovými problémy a hned je vám líp. Fakt se často stává, že se společně zachechtáme a jede se dál. A pak je taky máma hodně obětavá a není líná pomoci, dát svůj čas v ten pravý okamžik, a to nejen rodině, ale i kamarádům. A to se cení.

Vybavíte si nějaký moment, kdy vám třeba bylo úzko nebo smutno a uvědomila jste si, jak moc je pro vás máma důležitá – je taková chvíle?

Bože, těch momentů bylo! Nechtějte po mně, abych vám je vyjmenovávala, to bych vám vyprávěla svůj život, my jsme opravdu spolu hodně svázané, snad jsme ještě tu pupeční šňůru nepřestřihly. Samozřejmě byla nejdůležitějším člověkem ve všech mých závažnějších zdravotních problémech, ať už to byly různé operace nebo třetí stadium encefalitidy, kdy jsem v nemocnici strávila téměř dva měsíce a netušila jak to se mnou bude, všechny moje lásky se mnou spoluprožívala, k oběma porodům mě vezla, byla na všech mých premiérách od dob DISKu přes Jihočeské divadlo v Budějovicích, E. F. Buriana až po Městská divadla pražská, kde byla sama řadu let v angažmá a kam mě brávala jako malou holku.

Máte pocit, že podobnou oporou budete i svým dvěma synům?

Já doufám, ráda bych. Snad to zvládnu ve stejné intenzitě jako ona. A snad mi to kluci dovolí, abych jim mohla být nablízku a snad budu tak zdravá, jako je moje máma. Bůh dej.

Kolik je dnes Markovi a Vojtovi a co oba dělají?

Marek je třiadvacetiletý mladý muž, má už svůj vlastní život, má o něm představu, jde si za svým a nechce, abych o něm hovořila v novinách, ani se mu nedivím a ctím to. Vojtíkovi je čtrnáct a je to moc fajn kluk, s bráchou si dobře rozumí a to mě těší ze všeho nejvíc.

Vyrůstala jste s maminkou, babičkou a tetou. Čím vás klukovský svět jako mámu překvapil?

Prakticky vším. A pořád mě překvapuje. Ve světě těch malých mužských máte stále co objevovat a to je nádherný. Oni mají tak logické a zároveň čistě obyčejné uvažování, že je vám v takovém světě fajn, když jen trochu dodržujete pravidla. Platí tady dohoda a řád a slovo, které se neopakuje mockrát a jednoduše platí. My ženský víc mluvíme a máme to podbarvené emocí, oni ne. Je mi mezi mými syny svobodně a volně, jsem hodně sama sebou, to je to přesné.

Štafeta pro další generaci

Máte obavu, že kluci jednou odejdou?

Jak odejdou? Oni musí žít svůj vlastní život, ale já to nevnímám jako že odejdou, budou žít se svými partnerkami a dětmi, ale já budu jejich máma pořád a budu babička a budeme se pořád vídat a budu jim všem pomáhat. Asi nebudeme bydlet pod jednou střechou, protože to nikdy nedělá dobrotu, ale doufám, že budeme bydlet v jednom městě, to ano. To doufám a přeju si to tak.

Máte strach, že třeba přivedou partnerky, z nichž nemusíte být nadšená?

Toto mám už teoreticky vyřešené dopředu, moje nadšení je opravdu druhořadé, pokud budou partnerky vyhovovat jim, budu je mít ráda takové jaké jsou. Rozhodně nebudu vyhledávat konflikty a žárlit a pomlouvat a tak podobně, vždyť bych byla sama proti sobě i proti svým synům. A nutně bych to musela prohrát, tak do takového zápasu já se nepouštím, nerovné boje nevyhledávám.

Umíte si představit spojení Simona Stašová – tchyně, jaká asi bude?

Věřím, že plná humoru a že tuto rodinnou štafetu ponesu dál. A věřím, že ji zas ode mě někdo čapne a předá zas další generaci, to bych si moc přála a všechno pro to udělám.

Myslíte si, že na takovou změnu v životě může být máma dostatečně připravená?

Když má hodně ráda (ne sobecky a vlastnicky milovat bez ohledu na to, jak to druhému vyhovuje), tak je to přece přirozená nutná změna, která není špatná. Člověk musí mít nějaké koníčky a přátele a v lepším případě i partnera, hlavně aby nebyl sám a pak se zvládne všechno. Na roli babičky už se těším a opravdu se ničeho nebojím. Hlavně, aby člověk byl zdravý a kluci byli zdraví, měli zdravou rodinu, o nic jiného nejde, ostatní se hravě zvládne.

Nebojíte se, že dosud hektický život může být pojednou prázdný?

Moje povolání je můj koníček a tak pokud budu zdravá, není nutné se obávat prázdnoty. Můj táta říká, že je nutné ve stáří trénovat svaly a mozek a tak se udržuje mládí uvnitř. Když se tak na něj dívám, budu se tím řídit.

Těší vás život, který už se řítí k magické hranici 55+?

Ano, těším se ze života a každým rokem přijímám vše, co ta pomalá změna přináší. Nestahujme kalhoty, brod je ještě daleko.

A jak je možné, že jste stále krásnější, Simono?

A nepotřebujete si zajít k očaři?

Simona Stašová

se narodila 19. března 1955 v Praze. Absolvovala konzervatoř a DAMU, od roku 1991 je členkou Městských divadel pražských. Jednoznačně patří k našim nejlepším herečkám. Hrála například v televizním seriálu Přítelkyně z domu smutku nebo Místo nahoře, za svou roli v tomto seriálu byla v roce 2004 nominována na cenu Elsa. V roce 1999 ji obsadil do filmu Pelíšky režisér Jan Hřebejk, poté se stala jednou z našich nejvyhledávanějších představitelek komediálních a dramatických rolí. Je dcerou Jiřiny Bohdalové a matkou dvou synů.

Jana Šrámková