Poučený mladík Milan Lasica

18.11.2009

Stále má úsměv v očích a laskavý hlas. S jemnou něhou mluví o paní Magdě a dcerách. Často hostuje v divadlech v Praze a stejně tak s chutí zve české umělce do svého divadla L+S v Bratislavě. Je zjevně spokojený. Pracuje, ale stíhá přitom golf, užívá si života. Vtipný, milý, charismatický… Milan Lasica je vlastně pořád jako mladík. Pouze, jak sám přiznává, mladík léty poučený!

Ideální by bylo prodloužit mládí!

Je pravda, pane Lasico, že si potrpíte na dochvilnost?
Ano, velice.

Je to rys povahy, který se u vás prohlubuje s postupujícím věkem?
Ne, v mém případě je to spíše vrozená vada. Můj otec pracoval jako bankovní úředník a dochvilný byl po celý život. Dochvilnost měl v krvi. Zřejmě jsem po něm tuto vlastnost zdědil. Patřím k druhu lidí, kteří všude zásadně přicházejí o pět minut dříve, aby se nezpozdili. A potom jim nezbývá nic jiného, než půl hodiny čekat na ostatní.

Neměl jste s precizním přístupem k času ve své profesi problém?
Samozřejmě, že měl! Mnohokrát se mi stalo, že jsem na minutu přesně dorazil na natáčení, kde ještě nestála ani kamera! A mně opět nezbylo, než sedět a trpělivě čekat. Z tohoto důvodu nemám natáčení rád. Jistě chápete, že v podobném prostředí dochvilný člověk prakticky neustále trpí.

To je důvod, proč jste se po natáčení filmu Obsluhoval jsem anglického krále definitivně rozhodl s natáčením skončit?
Nejsem do filmů nijak zvlášť obsazovaný. Pokud bych střídal roli za rolí, jistě se nerozhodnu s takovou lehkostí. Mé rozhodnutí skončit s filmováním můžete proto chápat spíše jako pózu. Nic to ale nemění na faktu, že práce na filmu je pro mě velká otrava. Celý den kdesi sedíte, na zázemí herců se většinou kašle. Například při natáčení filmu režiséra Menzela jsem strávil celé dny v lese. Bylo nevlídně, hustě pršelo a já si tehdy řekl, že něco podobného už nemám zapotřebí. Herci je daleko lépe v divadelní šatně!

Je vám dnes lépe i v životě, užíváte si svůj nekonečný nadhled?
Víte, moje maminka se dožila 92 let. Se svou zkušeností nakonec tvrdila, že stáří má jedinou výhodu. Člověk může naplno říci, co si myslí! Sám jsem se snažil to říkat i v dobách, kdy jsem byl mladší. A také jsem na to doplatil. Spíše se mi dnes líbí, jak se vnímání věku mění. Je mi 69 let a nechápu je jako zvláštní stáří. Dříve to bylo jiné. Muži v mém věku přijímali jako fakt, že jsou z nich starci. Vlastně byli nadšení, že ještě žijí! Vzpomínám si, že když mi bylo osmnáct let a studoval jsem na vysoké škole, nejstarším z našich profesorů bylo kolem pětačtyřiceti. Považovali jsme je za velmi staré muže! 

Sám dnes studenty vyučujete. Napadá vás, co si myslí?
Zcela jistě si říkají, že jsem velmi, ale opravdu velmi starý muž!

Americká zpěvačka Tina Turner je o rok starší než vy a řádí na jevišti jako holka o tři generace mladší, šedesátník Robert Plant nedávno převzal cenu Grammy. Těší vás, že lidský věk se tak úžasně prodlužuje?
Je pravda, že lidský věk se prodlužuje. Ještě lepší by však bylo prodloužit mládí. Člověk by se ještě v sedmdesátce nebo osmdesátce cítil duševně i fyzicky zcela fit. To by teprve stálo za to! V něco podobného nakonec všichni, kteří podobná čísla máme na krku, doufáme! A že Tina Turner ve svém věku řádí a skáče na jevišti? Dělá to, protože musí.

Proč musí?
Očekává se to od ní. Stejně jako ode mne lidé očekávají, že budu zábavný, od Tiny Turner čekají, že bude skákat.
Jeden známý citát říká, že mládí je hříčka přírody a stáří umělecké dílo. Cítíte se sám být spíše hříčkou, nebo uměleckým dílem?
Myslím, že dnes už bych mohl být takovým lehce nevydařeným uměleckým dílem. Je pravda, že mladý člověk pro to, aby si svou mladost uchoval, nemusí nic dělat. Starší lidé se musí snažit.

V jakém směru se musí snažit nejvíc?
Především nesmíte kecat blbosti! Nesmíte moralizovat a mentorovat, působí to velice otravně. Věc, o jaké chcete okolí poučit, stejně už všichni dávno znají. A pokud snad ne, tak se vás na ni zeptají. Teprve tehdy máte hovořit.

Také se říká, že stáří je poučené mládí. Cítíte se být poučeným mladíkem?
Samozřejmě, že jsem poučený. Mám zkušenosti, které jsem dříve neměl. Do věcí jsem před lety šel bezhlavě, což patří k charakteru mládí. Netušíte, jaké mohou být následky. Nyní už následky tuším a je mi to stejně jedno.

Svět žen má svá tajemství

Profesní život jste prožil v převážně mužské společnosti, ale osobní v ryze ženské. Ve vaší rodině je manželka paní Magda Vašáryová a dvě dcery. Jaký je podle vás svět žen?
Ženský svět je úžasný, má v sobě tajemství. Člověk ho vlastně nikdy do detailu neodhalí.

Ani jste se o to nepokusil?
Ale ano, mám své poznatky. Běžné drobnosti, které se denně opakují, muž odhalí. Vím například, že pokud se někam vypravujeme, je třeba čekat. Ženám déle trvá příprava. Mé ženy se to ale netýká, bývá hotová raz dva. Stejně tak jsem pochopil zvláštní moment, kdy dcerám bylo zhruba čtrnáct, patnáct let a začaly se ke mně chovat mile. Pohladily, přitulily se…. a já už věděl, že půjdeme nakupovat! To jsou drobnosti, které dokážu odhalit. Přesto zůstává v ženském světě mnoho tajemství, která muž nikdy neodhalí. Stále pro nás zůstává lehce uzavřený. Je to lákavé. A velice pěkné.

Byl jste přísný nebo spíše rozmazlovací tatínek?
Nebyl jsem přísný. Využil jsem skutečnosti, že mám dvě dcery. Jsem přesvědčený o tom, že dcery má vychovávat matka. Otec je tu od toho, aby si s nimi hrál a patřičně je rozmazloval. A tak jsem to také, poctivě a rád, dělal.

Kolik let je vašim dcerám?
Je jim 26 a 27 let. Starší dcera studovala ekonomii a anglickou literaturu v Paříži, kde posléze tři roky pracovala. Dnes se vrátila do Bratislavy a pracuje pro firmu Peugeot. Mladší dcera nedávno ukončila studia na Ekonomické univerzitě ve Vídni a založila se svou kamarádkou cestovní kancelář. Daří se jim, jsou v podnikání úspěšné. Jsem rád, že mé dcery mají odvahu zkoušet nové věci.

Bylo vám čtyřicet let, když se narodily. Jaký to byl okamžik?
Naprosto úžasný. Nádherné bylo i rozhodnutí mé ženy, že budeme mít dvě děti krátce za sebou. Jejich narození a dětství jsou pro nás oba nejkrásnějším obdobím života. Zřejmě už jen stěží je něco překoná.

Není pro čtyřicetiletého muže vpád dvou maličkých dětí do života stresující?
Bylo mi čtrnáct let, když se mé matce narodila dcera. Vlastně jsem pro svou sestru nebyl tak docela bratr, spíše strýček. Dobře jsem ale věděl, co obnáší malé dítě v rodině. Mít vlastní dítě je ale něco úplně jiného. Je to nádherný pocit, neopakovatelný. Dětství svého dítěte si užíváte s každým dnem, doslova s každým okamžikem. A pojednou přijde dospívání, dcery se začnou vůči otci chovat poněkud rezervovaně, jindy zase přejdou do opozice vůči matce. S tím nikdo nic nenadělá, takový je život. Jednoho dne zjistíte, že etapu mazlení už máte definitivně za sebou. Přesto se i dnes stane, že některá z dcer přijde, sedne si mi na klín a jemně mě pohladí. Je to krásné. Dnes už totiž vím, že nemusím jít nakupovat!

Dával jste svým dětem rady do života?
Myslím, že je to zbytečné. Děti se mají vychovávat příkladem. Pokoušíte-li se jim něco namluvit, stejně vaše slova porovnají s realitou. A zjistí, že sami říkáte něco úplně jiného, než děláte!

Jak jste snášel okamžik, kdy dcery odcházely z domova?
Věděl jsem, že to nejcennější, co dcerám můžeme poskytnout, je vzdělání. Odcházely studovat do světa a pro mě to byl zvláštní pocit. Na jedné straně jsem si stýskal. Na straně druhé si uvědomoval, že pro jejich příští život dělám nejlepší věc, jaká je možná.

Umíte si představit, jaký budete tchán?
Ale to už jsem si vyzkoušel! Obě dcery už měly, řekl bych v uvozovkách, stálého přítele. Choval jsem se k mladíkům slušně. Mám pocit, že jsem to snášel statečně!

A paní Magda?
V tomto směru je ohromně praktická. Dobře ví, že určité věci je v životě lépe nechat běžet tak, jak jdou.

Jakou zkušenost jste měl vy sám s rodiči své ženy?
Tchána jsem bohužel nepoznal. Zemřel zhruba sedm let předtím, než jsme se s Magdou vzali. Maminka mé ženy byla velice příjemná paní. Trošku jsem před ní dokonce míval trému. Ona byla v jistém slova smyslu „stará škola“, ale navíc původem Němka. Měla v sobě preciznost, dokonale vyvinutý smysl pro přesnost. Vyžadovala, aby určité věci byly přesně tak, jak být mají.

A tím vás zaskočila?
Ne, nemohu říci, že by mě zaskočila. Jen jsem v té době byl zvyklý na bohémský způsob života. Řekl bych, že do čtyřicítky byl můj život poněkud nepravidelný, což se člověku v naší branži snadno přihodí. A právě na tuto skutečnost se moje tchyně dívala velmi kriticky.

Jakou tchyní byla naopak pro paní Magdu vaše maminka?
Myslím, že příjemnou. Moje maminka žila v Bratislavě. Každou sobotu a neděli jsme k ní chodili na obědy, protože ona nejen že skvěle vařila, ale činila to i velice ráda. Přímo jste na ní viděla, jak si užívá, že nám chutná! Vařila nám stále, jen v době, kdy jí bylo 91 let, jsme začali na obědy chodit pouze v neděli. V té době už jsme věděli, že je trošku, ale skutečně jen trošku, unavená. Stále ale měla z našich obědů radost. Naservírovala nám jídlo a stála po celou dobu u stolu. Malinko se usmívala, dívala se, jak nám chutná. Bylo to moc hezké, téměř dojemné.

Co jste po mamince zdědil?
Nevím, ona byla úžasně společenský typ. Měla spoustu přítelkyň, s nimiž chodila pravidelně dvakrát týdně do kavárny. Je zvláštní, že všechny její přítelkyně byly o deset až patnáct let mladší. Aktivním společenským životem žila má maminka vlastně neustále. Navíc sledovala v televizi sportovní přenosy, milovala fotbal. Byla svérázná, až neskutečně čilá. Mou maminku měl vlastně každý rád.

Jak přijala vaše rozhodnutí věnovat se umělecké profesi?
S ohromným nadšením, byla velmi tolerantní! Spíše můj otec, seriózní bankovní úředník, byl šokovaný.

Kdy i on začal vaši práci akceptovat?
Myslím, že po mých prvních úspěších. Byl v divadle na představení, které jsem hrál s Julou Satinským a viděl, že lidé se smějí a naši práci berou. Tehdy se zřejmě tatínek uklidnil. Přesto si nemyslím, že by mu cokoli z toho, co dělám na scéně, něco říkalo.

Kouzlo nedělních snídaní

Jak dlouho trvá vaše manželství s paní Magdou?
Letos to bude 29 let.

Čím vám imponovala před lety a čím svého muže dokáže jedna z nejkrásnějších hereček a političek okouzlit dnes?
Magda nejenže byla krásná, ale i stále usměvavá. Měla věčně dobrou náladu, prakticky už od rána. Nedokázal jsem tento rys její povahy pochopit, občas mě až lehce frustroval. Ale velmi se mi líbil. Vlastně mě probouzel k životu.

Zůstalo jí to?
Ano, po celé roky. Někdy se pochopitelně dostaví únava, ale energie a úsměv trvají. Obdivuji i cílevědomost své ženy. Pokud ji něco zaujme, dokáže si za tím jít a nepřestane, dokud to neuskuteční.

V době, kdy působila na postu velvyslankyně, jste neměl snadnou roli. Zvládl jste bez problémů být na oficiálních akcích doprovodem – manželem?
Zvládl jsem to, protože jsem se podobných akcí minimálně zúčastňoval. Nikoli snad kvůli uraženému egu, nedovolovala mi to práce. Hráli jsme divadlo, nemohl jsem sedět ve Vídni nebo ve Varšavě a čekat, kdy se obléknu do smokingu a vydám se na recepci. Přesto si myslím, že bych roli doprovodu zvládl. A cítil bych se možná i příjemně.

Máte se ženou nějaký pravidelný rituál?
Máme společné nedělní snídaně. Pustíme si k jídlu hudbu, jakou máme rádi. Jíme, pijeme kávu, povídáme si spolu. Je to hezké.

Jste majitelem divadla Studio L+S, kde mimo jiné prezentujete i českou kulturu. Je to nostalgie, nebo je o ni v Bratislavě stále zájem?
Už v době, kdy se rozdělil stát, jsme začali připravovat Týden českého divadla. Tušili jsme, že bratislavskému obecenstvu budou čeští umělci chybět. Na obou stranách byla naše iniciativa nakonec přijata s ohromným nadšením. Dokonce jsem měl pocit, že kontakty mezi českým a slovenským divadlem snad ještě nikdy nebyly tak živé! Po několika letech jsme přidali večery s různými českými hosty. Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Hana Hegerová… Nejprve si povídáme v improvizovaných rozhovorech, posléze naši hosté zazpívají. Navštívil nás i Karel Šíp, Jirka Lábus, krásný koncert u nás nedávno měla Ida Kelarová. Určitě v tom není nostalgie, jen chuť prožít v divadle příjemný večer, o který je skutečný zájem.

Jednou jste řekl, že se svým přítelem, spisovatelem Tomášem Janovicem, dokážete v kavárně mlčet. A tento stav máte moc rád. Promiňte, ale neumím si to představit. Jak vaše setkání s přítelem v kavárně vypadá?
Nejprve si přečteme noviny. Někdy se najde téma, o němž je možné si promluvit. Jindy společně v klidu mlčíme. A důležité je, že nám to vůbec nevadí! Nemáte žádné výčitky svědomí, přestože je ticho. Sedíte, mlčíte a je v tom zvláštní nádhera! Jindy si najdeme téma, které důkladně probereme. Občas se objeví i vtipné myšlenky, které si Janovic zapíše a uplatní je v některém ze svých aforismů. Každý z těchto aforismů má nakonec nadpis: Na kávě s Milanem Lasicou.

Kavárny střídáte nebo máte jednu oblíbenou?
Kavárenský život je založený na tom, že člověk musí být štamgast. Potřebujete, aby se k vám chovali jako k domácímu. Už když jste ve dveřích, přinesou vám to, co si dáváte denně. Dnes máme malou kavárničku, jejíž součástí je malé knihkupectví. Pořádají se tu pravidelné výstavy obrazů. Velmi příjemné místo.

Máte víc přátel, s kterými se dá mlčet?
Pouze Janovice. Mám spousty známých, ale přátel jen velmi málo. 

Milan Lasica

se narodil 3. února 1940 ve Zvolenu. Vynikající herec, dramatik, režisér, ale i autor písňových textů a zpěvák vystudoval dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Působil postupně na několika divadelních scénách – Divadlo Korzo, Večerní Brno, Nová scéna v Bratislavě, Štúdio L+S, jehož je dnes majitelem i ředitelem. Proslul především ve dvojici s dalším výborným hercem Júliem Satinským. Píše texty písní, nazpíval i dvě alba starých evergreenů, která nahrál s hudebním seskupením Bratislava Hot Serenaders. Milan Lasica je ženatý, jeho ženou je herečka a diplomatka Magda Vašáryová. Mají dvě dcery – Hanu a Žofii.

Tipy Milana Lasici pro zdraví a energii:

1. Seznámil jsem se s jedním lékařem, který mi vysvětlil, jak upravit životosprávu.

2. Omezuji tuky, snažím se zabránit zbytečně vysokému cholesterolu.

3. Mám rád dobrou kávu, ale s chutí si dám i sklenku vína.

4. Hraji golf. Je to ideální sport, který lze jenom doporučit. Věnuji se mu také už pěknou řádku let. Mám tady pohyb, ať chci nebo ne. Projít pěšky šest sedm kilometrů tak, jak činím na golfovém hřišti, bych na ulici ujít nedokázal. Pokud je příjemné počasí, klid, pohoda a nějaký ten čas, hraji klidně každý den.
                                                                                                                                                       Alena Štrobová