Stáří není pro sraby

18. 11. 2009

Jan Tříska je fenomenální herec. Navíc je to muž, který v sobě má zvláštní, neuchopitelné kouzlo. Potěšilo mě, že právě s ním mám připravit rozhovor. Nepotěšilo mě, že z časových důvodů musí být vedený mailem. Takové rozhovory bývají chladné. Příliš neosobní. Nakonec jsem měla dojem, že vzdálenost Praha – Los Angeles se zmenšila na velikost kavárenského stolku. Zůstal příjemný pocit důvěrné blízkosti. Jako když hovoříte s milým člověkem a díváte se mu přitom do očí.

Každé nedorozumění mne trápí

Letos oslavíte 41 let v manželství s vaší paní Karlou Chadimovou. Jak silné musí být svorníky, které udrží dva partnery tak dlouho při sobě?
Láska. Děti. Tolerance. Respekt. Přátelství. Obdiv. Valeriánský čaj. Třezalkový čaj. (Valeriana officinalis, Hypericum perforatum. Jak říkáme my latiníci.) Ale láska především.

Jaká je vaše paní – v jakém ohledu pro vás zůstává dodnes obdivuhodná?
Všichni a všude ji mají rádi. Je skromná, pracovitá a optimistická. Také má smysl pro humor. Vždycky milovala pohádky. Říká o sobě, že je „Chytrá Horákyně“.

Vybavíte si nějaký silný moment v životě, kdy jste si naplno uvědomil, že je to mimořádná žena a vy jste za váš vztah velmi rád?
Dáváte mi příliš složité otázky. Tahle se hodí na pověstný psychoanalytický gauč. Asi vám budu říkat Dr. Sigmund Freud.

Velice často v rozhovorech hovoříte o své práci, které jste nepochybně velmi oddán. Přesto jste zjevně úspěšný i v osobní rovině života. Jak moc jsou pro vás, Honzo, v životě důležité porozumění a láska?
Mluvím nejčastěji o práci, neboť jsem na ni nejčastěji tázán. Musím vám na tomto gauči prozradit, že mi na lásce a porozumění velice záleží. Každá neshoda a nedorozumění mne trápí. I to zdánlivě nejdrobnější. Neumím nad hořkostmi denního života jen mávnout rukou, otřepat se a jít dál.

Dovedete být tolerantní?
Mít vlastní názory a být tolerantní, je mnohdy těžké. Tomu je třeba se učit. Učím se být tolerantní. Učím se to každý den.

Vaše paní v rozhovoru pro časopis Reflex před časem řekla, že za každým slavným mužem stojí jeho žena. Uvědomujete si hloubku této pravdy?
Samozřejmě, že je to pravda. Je to často citovaná pravda v mnoha jazycích. Také se říká: Ve dvou se to lépe táhne. A také se říká: Každý chvilku tahá pilku. Je to velmi správné.

Víme, že máte dvě dcery – Karlu a Janu. Prosím, je možné uvést, kolik let jim dnes je a co obě dělají?
Káje bude v září čtyřicet. Za svobodna, když ještě žila v Kalifornii, pracovala u filmu jako asistentka architekta. Nyní je vdaná ve státě Minnesota. Je maminka čtyřletého Augusta a roční Josefíny. Je marketingová výtvarnice na volné noze a práce má více, než jí dvě děti dovolí. Janě je třicet šest. Vystudovala univerzitu v New Yorku, potom práva v Kalifornii. Tak, jak to teď velí móda, je stále svobodná, žije v Los Angeles a pracuje v produkci hollywoodských filmů.

Nedávno jste se stal dědečkem. S jakými pocity jste poprvé pohlédl do tváře svých vnuků? Neměl jste i vy, zkušený herec, přece jenom trošku trému?
Tak nedávno to zase není. August bude čtyři a Josefíně rok. To víte, že z nich mám radost. Ale trému ne. Trénu mám na jevišti a před kamerou.

Budete přísný nebo spíše rozmazlovací dědeček?
Spíše ten rozmazlovací, vzhledem k americkým vzdálenostem. Moc často se totiž nevidíme. Z Kalifornie do Minnesoty jsou to čtyři hodiny letadlem. Když máme čas, je to krásný výlet autem. Čtyři dny tam a čtyři dny zpátky. Dvě hodiny časový rozdíl. Vyhlídková cesta skrze třináct států. Cestu můžeme všelijak obměňovat. Noci v namátkou vybraných hotelích. Špagety dálnic, nekonečné pláně a zasněžené hory…

Svůj osobní život jste prožil mezi třemi ženami. Tvrdíte o sobě, že jste pedant a perfekcionista. Jak se perfekcionistovi vůbec žije ve společnosti tří žen?
Když byly holky malé a žily s námi, bylo jim samozřejmě vše odpuštěno. Teď jsou obě dvě spořádané a dobře zorganizované. Obě jsou dobré kuchařky a zahradnice po mamince.

Máte pocit, že jste je dokázal ovlivnit?
Tak jako můj tatínek ovlivnil mne, předpokládám, že jsem ovlivnil svoje dcery. Na detaily však přijdou po letech. Každým rokem na sobě shledávám další rysy svého otce. Shledávám je s překvapením – a s nostalgickou láskou.

A naopak, jak moc vaše ženy ovlivnily vás, Honzo?
Inu, pane doktore Freude: velmi, velmi, velmi…

Jste za to případně vděčný – nebo máte pocit, že i ony vám? Co ta vzájemná životní symbióza vnesla do vašich životů?
Pane doktore, prosím vás, směl bych vstát z gauče a jít se trochu proběhnout?

Zpátky na gauč! Máte v Americe přátele? Dobrého životního přítele?
Ano, přátele z profese i mimo ni. Některá přátelství jsou stará třicet let. Naše holky chodily do dobrých škol a mají obdivuhodně pevné vztahy se starými spolužačkami. A z nás rodičů – se stali také přátelé.

I Karel Höger byl vegetarián

Zajímá mě i změna vašeho životního stylu. V době, kdy jste přišel do Ameriky, kouřil jste podle vlastních slov dvacet cigaret denně. S chutí jste se napil i alkoholu. Téměř ze dne na den jste dokázal přestat. Proč – co bylo ve vašem případě důvodem takové změny?
Ten, kdo v Americe sedmdesátých let zažil ohlušující bombardování nekuřácké propagandy a vyslechl všudypřítomnou propagaci nového životního stylu, tomu stačilo jen málo, aby típnul posledního vajgla, obul si tenisky a začal běhat s davem nadšenců.

Je to pro vás přirozené, nebo se do zdravého životního stylu musíte občas nutit?
To začalo už v mém dětství, v padesátých letech v Liboci. Moje luteránsko-protestantská maminka odmítala stát ve frontě na špatné maso. Namísto toho pěstovala na zahrádce zelí a kedlubny. Ach, její kapustové karbanátky! Už tenkrát byla vizionářka životního stylu, který se až po letech plnou parou rozvíjel v Kalifornii. Typická „zdravuška“.

Neláká vás třeba občas sednout si do restaurace a poručit si pivo a kus pořádného šťavnatého steaku? V Čechách uzené? Panáka skutečně dobré whisky? Opravdu jsou pro vás tyto věci tabu?
Ani v nejbujnějším snu, pane doktore Freude. Já znám jiné kulinářské požitky. Orecchiette con cavolfiore. Timballo di mezzelune. Každá kultura má svoji vegetariánskou kuchyni. Víte, že Karel Höger byl vegetarián? Miloval nudle s mákem. Na tom, že jsem přestal pít víno, pane doktore Freude, má velký podíl moje žena Karla. Nejenže maso nejím, na maso se i nerad dívám. I v nejoblíbenějším supermarketu se instinktivně vyhýbám oddělení masa. Mimochodem, pane doktore, viděl jste někdy dokument, jakým způsobem se nakládá s jatečním dobytkem? Hrůza. V posledních dvou letech se vyrojily články, že sklenka vína denně je pro vás blahodárná. Ale pozor, jen jedna! Já neznám nikoho, kdo si dá jednu skleničku. Vy snad ano? Když si dáte jen jednu skleničku, to už musíte víno přímo nenávidět! Nevím, zda v Čechách, ale v Americe je často citován sv. Augustin: „Abstinence je mnohem snadnější než střídmost…“

Jste stále plný energie, v pracovním nasazení. Jak vnímáte své vlastní roky navíc – přicházející stáří, které se nikomu z nás nehodlá v životě vyhnout?
Myšlenkám na stáří se nevyhnete. Ale musíte proti nim bojovat. Musíte vyvinout protitlak. A jsme zpátky u životního stylu. Herectví spadá do kategorie sportovních výkonů. Při dlouhých směnách u filmu a v divadlech při osmi představeních týdně, musíte být skutečně fit.

Denně vstávám před rozbřeskem

Těší vás stáří, nebo z něho máte strach?
Netěší mne vůbec a mám z něho strach, doktore. Ale zároveň – je to výzva. Jak jednou řekla Bette Davis: „Old age ain`t for sissies.“ Stáří není pro sraby. Musíte se s ním potýkat. Vstávám denně před rozbřeskem. Jdu běhat ještě za tmy. Pak jdu do posilovny, ať jsem kdekoliv na zeměkouli. Sedím nad knížkou a učím se. Najednou mi něco zvedne hlavu od stránek. Co se to děje? Rozhlédnu se po zahrádce, nebo po hotelové restauraci, kde jsem první a jediný host na snídani. Co se to děje? Najednou to vím a řeknu si: „No jo, člověče, dyť ty jsi vlastně šťastnej…“

Říká se, že herci nestárnou, ale zrají. Jak vyzrál do těchto dní Jan Tříska – historicky nejmladší přijatý člen činohry Národního divadla v Praze? V čem je jiný?
Tady musím říct: „ťuk, ťuk, ťuk“ na dřevo: jsem zdravý jako ryba. Naposledy jsem byl nastydlý, když mi bylo dvanáct. Tak jako jsem kdysi s frivolním úsměvem přijímal, že jsem všude nejmladší, tak nyní se skloněnou hlavou přijímám, že jsem všude nejstarší. Jen se tajně ušklíbnu…

Jak vůbec vnímají roky navíc lidé v Americe? Tam, kde je daleko větší respekt ke kultu krásného těla a zdraví. Tam, kde plastičtí chirurgové vydělávají nejvíc na světě?
Stál jsem pod kopcem v Los Angeles a pozoroval, jak se serpentinou proti tmavomodrému nebi řítí pestrobarevný peloton cyklistů. Pod úpatím svahu zabrzdí. Najednou jsem v jejich středu. Koukám, koukám, že pod blýskavými přilbami – jsou to sami sedmdesátníci.

Hrajete nesmírně intenzivně. I americké kritiky si cení vašeho nasazení, vašeho fyzického vystupování, energie v gestech. Jak moc je pro vás takový prožitek hraní náročný – jste po představení vyčerpán?
Jsem to, čemu říkají „fyzický herec“. To byla a je moje přirozená nátura. Mne to neunavuje. A když, tak přiměřeně. Do rána se krásně vzpamatuji. Ostatně musím. Vždyť druhý den mám další představení. A v sobotu dvě a v neděli dvě. Když se zeptáte profesionálního závodníka, jestli se míní zabít v první zatáčce, odpoví vám: „Míním tu zatáčku projet takovou rychlostí, abych vyhrál. Abych zítra mohl závodit znovu. Já se tím totiž živím…“

Jakým způsobem získáte zpět ztracenou energii?
Mám spoustu zájmů. Těší mne uklidit, vyprat a vyžehlit. Ošetřit zahrádku. Uvařit italské jídlo. Stále něco studuji. Vždycky jsem miloval slovníky. Nynější svět elektronických slovníků mi přijde jako ráj. V současné době se zabývám etymologií. Hodně čtu o původu slov. Denně myslím na svého tatínka, který byl vědec a věčný student. Kdyby se dožil internetu, nikdy by nechodil spát.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi viděla jedno představení na Broadwayi. Po jeho skončení herci přišli divákům poděkovat k východu divadla. Věřte mi, Honzo, že to pro mě byl mimořádný zážitek. Uvědomil jste si někdy, že americký herec si podle všeho svého diváka daleko více váží?
Samozřejmě, že si to uvědomuji. Velmi dobře si to uvědomuji. Americké a anglické divadlo je už svou komerční podstatou orientované především směrem k divákovi. Divák musí dostat to nejlepší, protože divák si kupuje vstupenky. V Čechách je systém pevných divadelních souborů – a ty jsou často zahleděny samy do sebe.

Většinou se v rozhovorech s lidmi, kteří za sebou mají zajímavou životní zkušenost, dost prostoru věnuje vzpomínkám. Já bych se vás ale raději chtěla ptát na budoucnost. Co nového chystáte – v profesi i v životě? Co plánuje Jan Tříska na rok 2010?
Budeme se stěhovat. 2010, možná i dříve. Jsme totiž stěhovaví ptáci. Na této adrese jsme od března 2005. Pro naši nomádskou povahu je to ten nejvyšší čas. Nejdéle jsme vydrželi na téže adrese šest let. Já vím, na české zvyky je to krátká doba. Ale v Americe zapadáme do statistiky, podle které se typický Američan stěhuje každých pět let. Nejčastěji za prací. My se stěhujeme z neposednosti. Máme krásný dům na kopci, se starými eukalypty a borovicemi a velkou palmou na přední zahrádce. Předtím jsme měli dům v rovině, blíž k oceánu. Na každém domě, dříve či později, najdete něco, co vám vadí. Tenhle je pro nás dva moc velký. Pomalu se rozhlížíme po koupi něčeho menšího. Možná, že i ta léta s tím mají cosi společného.

A pokud jde o práci?
Každá nová práce začíná na letišti. Těším se na Martina Hubu v Shakespearově Bouři. Bude hrát Prospera a já jeho otroka Kalibana. Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě jsou krásné a mají neopakovatelnou atmosféru. Na Pražském jaru 2010, ve III. Symfonii Jaroslava Krčka, budu přednášet vypravěčský part. Následuje další série Kumštu Yasminy Rezy. Pak série Havlova Odcházení. A rýsuje se asijské turné.

Jste úspěšný muž. Najdete vůbec něco, po čem ještě ve svém životě dokážete toužit? Nějaké přání, dosud nenaplněnou touhu, nesplněný sen?
Před několika lety, při filmování v Paříži, jsem seděl v hotelové hale a čekal na asistentku produkce. Pořád nešla, a tak jsem ze stolku před sebou zvedl jakýsi cestovatelský časopis a namátkou začal číst článek o Faerských ostrovech. O studeném souostroví v Severním moři. V hlavním městě Tórshavn je letiště a několik hotelů. Hlavní turistickou atrakcí jsou vlněné svetry s proslulým faerským vzorem. Fotku onoho vzoru si již nepamatuji, ale dovedu si to představit. Karla má ráda svetry. Na ostrovech 360 dní v roce prší a my žijeme v klimatu, kde je 360 dní v roce slunce. Byl to dobrý, lákající článek. Představuji si Karlu, jak jde v novém faerském svetru po mlhavém pobřeží a já nad ní držím deštník, prohýbající se v severním větru. Když jsem to Karle vyprávěl, řekla mi, že objevila v jedné knížce malou hospůdku na Sicílii. Vaří tam nejlepší spaghetti aglio e olio a Linguini alle vongole. Tak vida. Při šikovném plánování by to šlo uskutečnit – tím příslovečným jedním vrzem. Ale neumím posoudit, co je lepší? Splnit si vrtošivé přání, s téměř nevyhnutelným zklamáním, anebo si ponechat bláhový sen…

Máte stále ještě radost ze života – má pro vás tato emoce nějakou podobu, stává se občas, že ji musíte hledat?
Ještě jedno nesplněné přání s evropskou destinací. V Basileji ve Švýcarsku je každé jaro mezinárodní výstava hodin a hodinek. Jsem hodinkový fanda, mám rád Basilej a dvanáct kilometrů odtud žijí dobří přátelé, které jsme dlouho neviděli. Třeba by ten proslulý „jeden vrz“ šel uplatnit tady.

Jak moc je pro vás radost ze života důležitá?
Mám radost z věcí malých i velkých. Z těch nejmenších a pošetilých mám radost největší. Každý z nás, bez ohledu na věk, by si měl občas připomenout, že i v okamžicích největšího osobního štěstí můžeme znenadání zůstat ležet na chodníku a nikdy se nezvednout. V jednom místě Odcházení, ke mně Ivan Řezáč těsně přikročí a stojíme pak bez pohnutí vedle sebe tváří do hlediště. Takové „stronzo“. Z reproduktoru zní hlas autora. Diváci poslouchají. Nikdo z nich netuší toto: najednou se do Ivana plnou vahou opřu. On hbitě zareaguje a plnou vahou kontruje. Jinak bych upadl. Když jsem to udělal poprvé, určitě se lekl. Když to bylo podesáté, zeptal se mě v šatně: „ Co to tam v tom místě blbneš?“ „To je můj každovečerní, mírně neukázněný pomníček – Janu Kaplickému.“

Jan Tříska

se narodil 4. listopadu 1936 v Praze. Studoval herectví na pražské DAMU, po absolutoriu se stal nejmladším členem činohry Národního divadla v Praze. V roce 1966 odešel do Krejčova Divadla za branou, po jeho zániku hrál v Městských divadlech pražských. Hrál v mnoha divadelních a filmových rolích, angažoval se výrazně i v občanském životě. Po podepsání Charty 77 se rozhodl emigrovat do USA. I tady se mu podařilo najít v profesi uplatnění. Hrál například ve filmech Lid versus Larry Flint, Highlander, Ronin a další. Od roku 1989 se pravidelně vrací do Čech, kde opět s úspěchem působí jako herec. Připomeňme např. roli učitele Igora Hnízda ve filmu Obecná škola, dále Želary, Horem pádem. K jeho posledním filmovým rolím patří kat ve filmové adaptaci Máchovy básně Máj z roku 2008 a Podezření z roku 2009. Je skvělou hereckou osobností Letních shakespearovských slavností. Poprvé se tu objevil už v roce 2002 a za svůj výkon ve hře Král Lear byl oceněn Cenou Alfréda Radoka. Letos máte možnost vidět v rámci slavností jeho vynikající herecký výkon v představení Bouře, kde hraje otroka Kalibana. Jan Tříska žije se svou ženou Karlou v Los Angeles.

Tipy Jana Třísky pro zdraví a energii

1. V každém ohledu vyznává zdravý životní styl. Denně vstává před rozbřeskem, jde si zaběhat. Tvrdí, že i pro něho platí slova sv. Augustina – Abstinence je mnohem snadnější než střídmost. Za tímto krédem si stojí. 

2. Trénuje mozek. Stále studuje. Zajímá se o novinky, vyhledává zajímavé informace. Miluje slovníky. Momentálně v centru jeho zájmu stojí etymologie. Zabývá se původem nejrůznějších slov.
3. Umí se radovat z všedních věcí. Rád doma uvaří dobré italské jídlo, uklidí, vyžehlí, pracuje na zahrádce. I z drobností, úplných banalit, se přitom těší.

4. Stále pracuje. Jeho herectví je velmi intenzivní, každé představení pro něj představuje i náročný fyzický výkon Jeho práce ho baví, užívá si ji a těší se z ní. I díky ní dokáže proti stáří vyvíjet „účinný protitlak“.

Alena Štrobová