Čas je demokratický
Je svědek života. Tichý, nenápadný, skrytý za okem kamery. Není přítel, soudce ani psycholog, neradí, nehodnotí, jen naslouchá. Přesto je průvodcem životních příběhů mnoha lidí. Režisérka Helena Třeštíková (60) – pojem české dokumentaristiky.
Čas není pro Helenu Třeštíkovou pouhou fyzikální veličinou, ale fenoménem, který jí umožňuje naplňovat každou vteřinu jejího života. „Od té doby, co jsem odmaturovala a začala studovat FAMU, zvykla jsem si nést zodpovědnost za svůj čas, za každý den, aby byl takový, jaký jsem ho chtěla mít. Potřebuju ráno vstát a něco konkrétního dělat, vytvořit dílo jednotlivého dne. Hlavně bych nesnesla, kdybych čas trávila tím, že bych jen tak seděla a nic nedělala,“ říká režisérka. Navzdory času je Helena Třeštíková stále krásná. Ale ke své vnitřní síle a noblesnímu půvabu má ještě bonus navíc, který s sebou může přinést pouze běh času. A to životní nadhled, vyrovnanost a očividnou pohodu, s níž se při našem setkání vracela k těm vůbec nejzásadnějším momentům svého života, které jsme spolu probíraly.
Malé a velké dějiny pod okny
Dětství strávila Helena Třeštíková v prostředí, kterým procházely české dějiny. Přímo v centru Prahy, na Václavském náměstí. Až mnohem později si na jakémsi sociologickém semináři, v rámci něhož se probíral vliv bydliště na člověka, uvědomila, jak moc ji vlastně prostředí a atmosféra pražského Václaváku dokázaly ovlivnit. „Vlastně odjakživa jsem byla konfrontována s těmi tzv. malými i velkými dějinami. V době mého dětství byl Václavák místem, kde se odehrávala spousta akcí – první máje, všemožné oslavy a průvody... Mou první vzpomínkou jsou právě prvomájové průvody. Pak přišel rok 68, upálení Palacha, výhra nad Rusy v hokeji... Nešlo tomu uniknout,“ vzpomíná Helena. Přiznává, že její nadšení pro dokument vzniklo právě ze zájmu o reálný život, který celé dětství sledovala na Václavském náměstí. „Z okna jsem se například jednou dívala na vystoupení Žižkovských žen, což bylo seskupení žen, které s pomocí barevných šátků vytvářely obrazy nebo sestavovaly hesla na prvomájových průvodech. Pamatuji se, jak jsem se zaměřila na háček nad písmenem Č ve zkratce KSČ, což byly nějaké dvě ženy a já jsem tenkrát přemýšlela, co jsou asi zač, jak žijí... V tom zpětně vidím prvopočátky mého pozdějšího dokumentárního vidění světa.“
První profesionální film: Zázrak
V depresivní atmosféře normalizační éry 1. poloviny 70. let začala Helena Třeštíková studovat FAMU. „Bylo mi 25 let a všechny moje kamarádky se vdávaly a měly děti. Inspirovalo mě to, a tak jsem napsala námět o ženě, která čeká dítě, porodí ho a prožívá s ním první měsíce. Přemluvila jsem kamarádku, která byla zrovna těhotná a natočila jsem s ní patnáctiminutový film s názvem Zázrak. Byl to můj první profesionální film,“ vzpomíná režisérka. Nešlo ale o první film, v němž pracovala s časem. Toto prvenství patří filmu, který točila během studií na FAMU. „Film byl o stavbě přehrady pitné vody pro Prahu, kdy se zatápěla celá vesnice. Točili jsme vesnici v momentě, kdy ještě stála a končilo to záběry na velkou vodní plochu. Celé to trvalo rok a půl.“ Časosběrnou metodu Helena Třeštíková tehdy ještě zdaleka nepovažovala za svou „značku“. Prvotní inspirací pro časosběry vlastně byly její deníky. „Připadá mi zajímavé, jak člověk v deníku zaznamenává myšlenky dané chvíle. Vše je zachyceno tak jemně, neznatelně, drobně. A mě jednou napadlo, že by bylo dobré tohle všechno nějak aplikovat na film,“ prozrazuje Helena Třeštíková.
Manželské etudy
Helena Třeštíková se během svého působení v Krátkém filmu začala formovat jako režisérka, která umí pracovat s během času. Zajímal ji, uvědomila si, že pokud s ním filmař dokáže dobře pracovat, stává se čas cenným pomocníkem. Při jednom natáčení se setkala s psychiatrem, který vyprávěl, jak dramaticky u nás stoupá rozvodovost, a že by stálo za pokus sledovat s kamerou několik let různá manželství. „Byl to tehdy experiment. Vůbec jsme netušili, jak se to vyvine, šlo o velkou nejistotu... Ideou bylo nejen sledovat několik mladých manželství, ale zároveň zachytit dobu, jak se žije, bydlí, pracuje, odchází na vojnu atd.,“ vzpomíná Helena. „Tehdy jsem si definovala, že časosběr bude moje metoda.“ Výsledkem byly Manželské etudy, které s velkým ohlasem uvedla v roce 1987 Československá televize. Cyklus režisérku rázem katapultoval mezi elitu filmové dokumentaristiky. V letech 2005 až 2006 spatřily světlo světa Manželské etudy po 20 letech, které se opět staly televizním hitem. „Ten posun v čase byl pochopitelně očividný. Byl zřetelný úplně jiný design života - oblečení, účesy. Měnily se děti, bydlení, možnosti lidí, jejich seberealizace... Kdybych se za nimi vrátila za dalších dvacet let, zase se leccos změní, zase bude něco jinak. Jen dnes nedokážeme odhadnout, co. V prvních dílech se na ulici telefonovalo z telefonních budek, po dvaceti letech byly samozřejmostí mobily, o nichž tehdy nikdo neměl ani potuchy. Kouzelná je třeba také epizoda z prvních dílů, kdy je jeden z účinkujících na vojně, tam dělá síň tradic a jde koupit sádrového lva. Dnes je to velká legrace, tehdy to byla běžná realita...“ Zatímco v „designu“ doby režisérka vnímala posun na první pohled, v chování a jednání lidí se prý mnoho neměnilo. „Lidi opakují stále stejné stereotypy a chyby. Člověk by řekl, že se léty poučí, ale většinou to tak není.“
Při natáčení nelze předstírat
Z jednoho z příběhů Manželských etud vznikl celovečerní dokument Marcela, který byl vloni uveden v kinech. Fascinoval, zajímal, dokázal si najít své diváky. „Příběh Marcely mě vždycky dojímal. Ona žila tak těžký a složitý život. Při natáčení jsme zažili hodně vyhrocené chvíle,“ říká režisérka. V listopadu 2007 vyhrála Helena Třeštíková ve španělské Seville cenu za nejlepší evropský dokument. Film Marcela tehdy zvítězil v soutěži dokumentů v konkurenci dalších deseti filmů. „Samozřejmě to byla radost! O to větší, že jsem předtím získala na Finále Plzeň cenu za nejlepší český dokument, a tak jsem měla pocit, že vítězství v Seville mě posunulo z té místní úrovně dále... Potěšilo mě, že někdo porozuměl mému usilování a příjemná byla také skutečnost, že příběh Marcely zaujal lidi z různých částí světa. Představovala jsem ho na různých přehlídkách a festivalech ve světě, sledovala reakce publika a většinou se shodli na tom, že navzdory českému designu je to „universal story“ - srozumitelná pro všechny lidi.“
Kdo se chce zabývat dokumentem, musí v sobě mít především skutečný zájem o lidi. „Dokument je kontakt s reálnými lidmi, při natáčení nemůžete nic předstírat“, vysvětluje režisérka. „Kdo z režisérů předstírá zájem, nebo nemá vrozenou empatii, buď brzy odpadne, nebo se začne zabývat hraným filmem. Trpělivost je třeba, ale důležitá je i ochota ustoupit do pozadí a schopnost naslouchat.“ Helena Třeštíková přiznává, že kdyby pracovala vždy pouze na jednom časosběrném snímku, nebylo by to pro ni snadné. Ale zároveň s časosběrnými vždy průběžně vznikaly i jiné filmy, které byly dokončené dříve. „Některé mé filmy měly zvláštní genezi... Například můj nejnovější film René. Natočila jsem cyklus filmů Řekni mi něco o sobě, který vznikl v rámci tříletého sběrného projektu o mladých delikventech. Jeden z hrdinů cyklu, René, byl extrémně zajímavý a já si řekla, že by stálo za to pokračovat v natáčení jeho osudů. Velkou část života strávil v kriminále s malými přestávkami na svobodě. Byl výjimečný inteligencí a schopností svůj život a realitu mimořádně reflektovat, což je pro dokument zásadní.“
Helena Třeštíková je jedním z prvních dokumentaristů na světě, kteří se začali zabývat časosběrnou metodou. Dopracovala se k ní sama bez ohledu na světové filmové trendy. Časosběrný film je otázkou často i mnoha let.
O běhu času ale režisérka přemýšlí jako každá žena i v souvislostech osobních. „Naučit se žít s věkem, je jedno ze zásadních ženských umění,“ říká. „Jedna věc je ztráta atraktivity, druhá věc je ztráta energie. Pro mě by ale byl nejstrašnější pocit, že ztrácím duševní schopnosti. Člověk se podle mého v duševní kondici může udržovat stále - něčím se zaměstnávat, o něco usilovat. Ne to jednoho dne zabalit, říci si, teď jsem v důchodu a přestat pracovat...“ Za tragické považuje, když se například ženy jejího věku stylizují do rolí diblíků. „Tím samozřejmě nemám na mysli, že by žena měla s věkem rezignovat na svůj vzhled. Jen by svou ženskou přitažlivost měla stavět na něčem trochu jiném, především na lidské zralosti a zajímavosti. Čas je totiž demokratický: jsme různě chytří, různě hezcí, ale, co uděláme s časem, který nám byl vyměřený, záleží jen na nás.“
Ministryní na 16 dní
Když byla Helena Třeštíková v roce 2007 postavena před nabídku stát se ministryní kultury, rozhodla se po jistém váhání výzvu přijmout. Na své šestnáctidenní působení ve funkci ministryně kultury se dnes už dívá s dokumentaristickým nadhledem: „V mém životě to je, nemůžu to z něj vymazat. A vůbec toho nelituji. Spousta lidí si možná řekla, že jsem se tím u nich shodila, ale někteří snad mým krokům porozuměli.“ Pro Helenu Třeštíkovou to byla doba plná emocí, v nejkritičtějším období prý neusnula bez prášku na spaní. Přesto se dnes dokáže podívat na své působení v české politice s nadhledem a jistou mírou shovívavého humoru. „Scéna, na které jsem se ocitla, byla najednou mnohem osvětlenější a vyhrocenější...“ Ani není divu, že zrovna v té vypjaté době si dokumentaristka žádný deník nepsala. „Dnes mě to mrzí, že jsem si tehdy nezapisovala své postřehy do deníku. Bylo by zajímavé zachytit ty události den po dni. Možná se to někdy pokusím zrekonstruovat, ale už nikdy to nebude tak autentické, protože na deníku je důležitá pravda oné chvíle,“ dostává se obloukem znovu k tématu časosběrnosti.
Helena Třeštíková (22. 6. 1949)
Režisérka, dokumentaristka natočila kolem 50 dokumentů nejrůznějších metráží. Jako jedna z prvních na světě začala pracovat unikátní časosběrnou metodou, při níž sleduje paralelně několik příběhů řadu let. Její dokumenty dlouho vysílala jen televize. Prvním filmem uvedeným do kinodistribuce byl film Marcela oceněný na Finále Plzeň jako nejlepší český dokument (2007). Vzápětí film získal ve španělské Seville cenu za nejlepší evropský dokument. Nedávno byl do kin uveden její druhý celovečerní (opět časosběrný) dokument René. Je vdaná (manžel Michal), má dvě dospělé děti (syn Tomáš pracuje jako fotograf, dcera Hana studuje produkci na FAMU).
