Varování z obrazovky

„Upozorňujeme rodiče, že následující záběry by neměly vidět děti...“
Když tohle varování zaslechnu v televizních zprávách, znervózním. Jsem si vědom, že je adresováno i mně. Tedy rodičovi, který má dvě děti. Ale co mohu udělat pro to, aby se na ty záběry nedívaly? Zakrýt jim oči? Není pro mě snadné, abych té výzvě vyhověl: ani jedna dcera už nebydlí doma, je jim přes třicet.

Smyslem zmíněných upozornění je ochrana dětí před drastickými a erotickými záběry. To lze pokládat za chvályhodné, pokud ovšem nejde o robátka už notně odrostlá. Výraz „děti“ je v takovém ohledu dosti pofidérní, byť – vzato doslova – všichni jsme něčí děti.

Ovšemže uvedená ochrana je míněna pro děti v dětském věku. Stejný smysl má i ustanovení zákona 231/2001 Sb. Tedy ustanovení, které v rámci mravní péče o děti odsouvá choulostivější filmy až na dobu od desáté večer do šesté ráno. Děti jsou zkrátka hájeny. Je to v pořádku, ale nemohu si odpustit postesknutí, že nás, kteří jsme bytostmi u opačného věkového pólu, nikdo před televizními riziky nešanuje!

Obrazové zpravodajství i některé filmy do nás perou drasťárny a násilí hlava nehlava (hlava prostřelená, hlava useknutá, hlava nabodnutá). Jestliže divák v dětském věku JEŠTĚ není s to přijímat drastické scény, já ve věku seniorském toho leckdy UŽ nejsem schopen. Domnívám se tedy, že by stálo úvahu, kdyby v televizních zprávách bylo občas taky řečeno, že na ty a ty záběry by se neměli dívat starší diváci.
Traduje se, že britský politik Winston Churchill ve svém vysokém věku nesnášel špatné zprávy, tak se pro něj prý speciálně tiskl jeden exemplář novin jen s informacemi, které by ho nerozčilovaly. Kdyby v současnosti existovalo takto zaměřené televizní vysílání, mělo by pro mě své kouzlo – jako protiváha k ostatním.

Když je člověk mladý, snese leccos. S přibývajícími lety však začínáme být zranitelnější – symbolicky i doslova. Taky cimprlich na to či ono. Stáváme se i sentimentálnější: častěji se dojímáme, což při nadměrném odtoku slz může vést k dehydrataci.

Ano, možná bychom si zasloužili, aby nejen děti, nýbrž i nás někdo televizně ochraňoval. Přiznejme si, že se s lecčím už nedokážeme vyrovnat jako dřív. Když jsem coby třicátník viděl v hraném filmu postavu nějakého dědy, který byl zapomnětlivý, mohl jsem se smíchy umlátit. Dnes už se tomu už moc nechechtám.

Od jistého věku začíná být člověk přecitlivělý, takže bych ze strany provozovatelů televizního vysílání pokládal za projev ohleduplnosti, kdyby to vzali na vědomí. V některých případech by se takové varování krylo s tím dětským, ale jindy by bylo zcela specifické: například před sledováním sportovních utkání, jimž se říká infarktová.

Pro značnou část seniorů by bylo užitečné, kdyby takové upozornění před emočním rizikem bylo i u některých reklam. Například pro takového sedmdesátníka není zrovna snadné se vyrovnat s neodolatelnou nabídkou spoření na stáří, kdy „už za pouhých třicet let“ dojde k výhodnému zhodnocení celkového vkladu.

Varování pro nás seniory by bylo občas na místě i před vysíláním některých televizních pořadů o minulosti, kterou starší diváci prožili na vlastní kůži. Je přirozené, že každý vzpomíná na uplynulý čas ze svého osobního hlediska. Když se vysílaný pořad odkloní od subjektivní paměti toho kterého staršího diváka, dochází u obrazovky nejednou k nesouhlasným dramatickým reakcím, k nadskakování na křesle a ke zvýšení tepové frekvence.

Kdybych však vyloučil všechny uvedené pořady ze svého zorného úhlu, vyvstává otázka, zda by vůbec zůstalo něco na koukání. Přes veškeré výhrady si nakonec myslím, že je možná k něčemu dobré, že u obrazovky neexistuje varování pro seniory. Sledování pořadů bez omezení nás bezděky cvičí v odolnosti. Jsme průběžně testováni, co všechno ještě vydržíme.
Berme to paradoxně jako posilovnu.

Tím pádem taky nemusí docházet k televizní žádosti o podobnou službu, k níž jsou z obrazovky vybízeni rodiče směrem k dětem. Jen si představte, že by z úst televizního hlasatele zaznělo se stejnou naléhavostí:

„Upozorňujeme děti a vnoučata, že následující záběry by neměli vidět jejich rodiče a prarodiče!“
 

Rudolf Křesťan, fejetonista