Něco jako hodinový hotel

Ačkoliv měřím ke dvěma metrům, mívám nejednou chuť se trochu natáhnout. Nejde však o centimetry, nýbrž o slastný odpolední spánek.

Patříte-li stejně jako já do seniorské skupiny s touto zálibou, jistě mi potvrdíte, že ideální je šlofík v domácím prostředí. Postel je tam při ruce a při noze. Ale co mimo domov? Při občasných vleklých pochůzkách velkoměstem bych taky přivítal možnost pobýt na chvilku někde ve spánkovém klidu. Bucnout si. Pak zase v plné síle chrabře kráčet dál, jen dál – po vzoru básně Jana Nerudy.

Princip ubytování v některém ze vzniklých  hodinových hotelů by vcelku odpovídal mému zájmu o krátkodobé přístřeší. Jenže poslání těchto specifických ubytovacích zařízení se poměrně výrazně míjí se záměrem, který mám na mysli. Poskytují chvilkový azyl zájemcům o výdej sil, kdežto mně jde o jejich načerpání.

Dalším problém je, že takové hotely mají nevalnou pověst. Nebylo by zrovna nejvhodnější, kdyby člověk byl někým zahlédnut při vstupu. A už vůbec nechci domýšlet, co by si recepční myslel, kdybych do takového pokoje vstupoval sám. Nechci jít do detailů, ale domnívám se, že ještě větší zmatek v hlavě recepčního by nastal, kdybych ho poprosil, zda bych mohl dostat dva polštáře, protože s nimi rád spím. Ideálem by byl hodinový hotel bez pověsti hodinového hotelu. Takový však zatím neexistuje. Navíc by to nejspíš lezlo do peněz. Ačkoliv se osobně domnívám, že odpolední spánek je k nezaplacení, bez placení by se ten můj kýžený Siesta hotel zřejmě neobešel.

Určitou možnost pro osvěžující spánek při znavujícím štrádování po hlavním městě, kde žiji, nabízí lavička. Natáhnout se na ni je však neslušné. Jednak to vypadá bezdomovecky, jednak bych tělem zabíral místo dalším zájemcům o spočinutí. Bylo by sice možné spát vsedě, ale vzniká nebezpečí, že člověk bude okraden. Ty tam jsou doby, kdy před půl stoletím zpívala Yveta Simonová „Kéž lavičko, kéž bys promluvila“ a očekávala od lavičky romantickou odpověď. Dnes by mohl takovou lavičku žádat o svědecké promluvení spíše kriminalista.

Když je příznivá teplota, bylo by snad možno dáchnout si v parku na trávníku. Někde už je konečně dovoleno na něj vstupovat. Ale chtělo by to detektor exkrementů. Člověk musí mít silnou povahu, aby si v parku lehl do trávy jen tak a aby případná rizika odbyl rčením „Na to sere pes“.
Určitou šanci pro odpolední spánek by nám mohla poskytnout městská doprava. V Praze nabízí seniorská jízdenka za 13 korun možnost 75 minut jízdy. Poštěstí-li se zájemci o spánek ulapit místo k sezení (ke spaní) hned po nastoupení, je to docela slušný čas. Problém je v tom, že jízda jedním směrem by nás dopravila dost daleko od místa, kde jsme nastupovali a k němuž bychom se logicky chtěli po vyspání vrátit. Proto by nebylo možné oddávat se odpolednímu pospání v celku a nastala by nutnost rozdělit cestu na „tam“ a „zpátky“. Mít s sebou budík a někdy po půlhodině vstát, vystoupit a další část spánku si načasovat na cestu zpět. To už radši být vzhůru.

Ve své knížce Podkovaná blecha jsem v jednom z fejetonů vyjevil už před lety svou náklonnost k odpolednímu spánku. Deklaroval jsem se jako jeho advokát. Tehdy jsem však zcela nezodpovědně pominul významný detail: problém místa ke schrupnutí, když člověk není doma.
Na některých místech v horách (zvláště v zahraničí) existují takzvané útulny. K jejich tradicím patří zcela bezplatná možnost přebývání. Nikdo se neptá, zda na celou noc, nebo na celé odpoledne. Lze si tam dát dvacet, a kdo je spavější, tak i třicet. Pozor: neplést si název útulny s vybídkou k tulení, jde skutečně jen o střechu nad hlavou a nikoliv o šmajchlkabinet.

Proč by podobné ekvivalentně užitečné útulny nemohly vzniknout i ve městech? Znám nejednu méně užitečnou instituci, která se zrodila.
Jistě, je tu důvodné riziko, že takových zadarmových útulen v lůně města by mohl leckdo zneužívat. Ale to už je za hranicí mého podnětného návrhu. Máte-li pochybnost o reálnosti uvedené předestřené představy, berte prosím moje slova jen jako mluvu ze spánku (odpoledního).