Mám dítě na druhém konci světa

18.11.2009

MUDr. Maru Zeman je čerstvá šedesátnice. Češka, která před desítkami let emigrovala do Holandska. S dvěma malými dcerami a bez muže. Dnes žijí všechny tři v různých částech světa. Dělí je tisíce kilometrů. Nezdá se však, že by u nich něco bylo nastavené špatně. Jaké to vlastně je, mít dítě na druhém konci světa?

Příběh I.: Máma na konci světa

Připomíná to detektivku se šťastným koncem. Najít MUDr. Maru Zeman je totiž dobrodružstvím. Typický email, kterým se ozve, když od ní člověk vyžaduje pozornost, tentokrát odpovědi na téma: Mám dítě na druhém konci světa, vypadá nějak takto: „Bohužel to nešlo odepsat, od čtvrtka jsem na cestě ze Svatého Martina v Karibiku přes Paříž a Holandsko do Norska. Teď jsem v Geilo, konečně v hotelu u počítače. Zmeškala jsem asi termín, což? Nad odpověďmi se ale musím zamyslet a to bude až večer... „Co se změnilo, když jsme se všechny tři rozjely do světa? Nevidíme se tak často. Jedna dcera bydlí v Holandsku, druhá v New Yorku. A já v létě na Maltě a v zimě v Karibiku na Svatém Martinu. Naše kontakty jsou ovšem intenzivní zejména díky Skype a Voip. New York se snažím navštívit dvakrát za rok, s Holandskem je to snazší, tam se dostanu i čtyřikrát v roce. Všechny tři si voláme hlavně dobré zprávy. Špatnými si nechceme přidělávat starosti. Rády se slyšíme a tlacháme o všem možném.

Co mě bolí?

Co je pro mě na tu dálku nejvíc bolestné? Že nemůžu být při nějakých náhlých případech, které souvisejí s mou profesí, jako je třeba předčasný porod nebo nějaké vážnější onemocnění. Z Karibiku do Evropy jsou to přece jen dva dny cesty. Taky Vánoce, narozeniny a jiné svátky či jubilea nejsou tak veselé, ale zvykly jsme si. I když tím, že jsem zmeškala dva porody a jedny křtiny, trpím dodnes! A dcery to mají podobně.

Přesto všechno se mi naše rodinná situace jeví velice pozitivně a doufám, že dcery to mají stejné. Jsou totiž už dlouho velmi samostatné, dobře se rozhodují a chovají se dospěle. Nikdy nežádají o finanční pomoc, i když vědí, že by ji dostaly. Snaží se vše vyřešit samy. Já jsem rezervní jistota v dálce.

Musím ale říct, že historie našich vztahů úplně veselá nebyla. Já totiž byla matka zaměstnaná na 150 procent. Rozvedená, takže to ani jinak nešlo, a ony byly vychovávány telefonem. Puberta byla hrozná, jedna dcera seděla pár let na gauči a koukala do prázdna, druhá v internátě, jelikož doma byla nezvladatelná. Přežily jsme to ale všechny tři bez úhony, starší dcera dokonce vystudovala univerzitu. Po všech náročných peripetiích se náš vztah utužil, to samé platí i o nich. Obě se milují, moc se na sebe těší. Milují se i vnoučata.

České opatrovnictví není zdravé. Nenechává dětem prostor se osamostatnit a zvolit si vlastní život. Já sama variantu opatrování neznám, naše rodina má už tuto nekonvenční tradici po několik generací. Moji rodiče se brali, když jim bylo 18 a 19 let, založili rodinu a byli samostatní. Když mi bylo 21 let, rodiče se odstěhovali do zahraničí. Já sama založila rodinu také a zároveň dostudovala medicínu. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by se o mne rodiče v tu dobu měli starat. Byla jsem jim vděčná, že jsem si mohla vést vlastní život a dělat vlastní rozhodnutí. Člověk rychleji dospěje. Nemůžu samozřejmě souhlasit s opuštěním dítěte v pubertě nebo dítěte nemocného či duševně neschopného se o sebe postarat, ale jinak myslím, že každý dospělý věk je pro dítě vhodný k tomu, nechat ho jít do světa nebo sám vyvandrovat z teplého hnízda. Moje dcery jsou prima osobnosti. Ve světě se neztratí a jsou šťastně vdané. Jen jejich mateřství je možná trochu víc úzkostlivé, než bylo to moje. Možná reakce na moji výchovu? Kdo ví. Každopádně můj příběh je spíše než o dětech na konci světa příběhem mámy na konci světa.“

Příběh II.: Její štěstí je mým štěstím

Když potkáte Jana Prokeše, dnes byste v něm asi nehledali bouřliváka, který s kytarou v ruce sjížděl štace po boku slavných rockových hvězd a spolu s nimi si užíval přízně mnohačetného davu ctitelek. Dnes pracuje ve vrcholové manažérské funkci a na studiích podporuje své dvě dospělé děti.

„Dcera Nora žije v Austrálii v Sydney dva a půl roku. Dál už se ani vydat na zkušenou nemohla, snad jedině na Nový Zéland. Na našem vztahu se to projevilo zejména větší intenzitou. Tady v Praze jsme se viděli maximálně jednou za měsíc a ani si zas tak moc netelefonovali. Teď jsme na skypu i několikrát za týden a často si mailujeme i voláme. Nejhorší je pocit vzdálenosti! Navštívili jsme se synem Sydney předloni na Vánoce a cesta je úmorná. Navíc tam nemá cenu letět na chvilku, chce to alespoň měsíc a mít tak dlouho volno je pro pracujícího člověka obtížné.

Myslím, že nejvíc nás dcera postrádala první rok. Zřejmě i proto, že odjela půl roku poté, co zemřela moje žena, její maminka. Teď je ale natolik pohlcena prací a studiem, že jí na sentiment mnoho času nezbývá. Doufám. Já po jejím odjezdu cítil přes veškerý stesk naopak jakési uspokojení, že se chce postavit na vlastní nohy, studovat.

Celou situaci tedy vnímám jako jednoznačně pozitivní. Jako její snahu se emancipovat a něco dokázat. Nora dříve poměrně dost trpěla tím, že jsme jí my, jako většina zaměstnaných rodičů, nevěnovali dost času. Vždycky byla nadané a dobře vychované dítě, takže jsme o jejích sklonech k anarchismu, squatům a lehkým drogám neměli ani tušení. Puberta byl její čas protiměšťáckého vzdoru.

Obojí je možné

Jinak to bylo se synem. Ten je o sedm let mladší a dlouho mu trvalo, než se vymanil z podřízené životní pozice vůči sestře, která ho mívala na starosti. Jejich vztah ale vždy byl a zůstal velmi důvěrný a přátelský. Pobyt v Austrálii a to, že jsem jej z velké části Noře hradil, včetně studií, jí jako bratr nikdy nezáviděl. Byl rád, že může naopak zůstat se mnou. On sám ještě studuje a bydlíme tudíž spolu.

Na mých dětech je vidět, že obojí je možné. Žít s rodiči i odjet daleko do světa. Hrál tu asi svou roli i fakt, že má žena zemřela. Po její smrti jsme se o to víc začali vzájemně potřebovat. Dcera možná svým odjezdem řešila i stres z té smutné události. V zásadě si myslím, že pro děti, které jsou ambiciózní, je lepší postavit se co nejdřív na vlastní nohy. Syn by to, nebýt skonu matky, asi udělal taky.

Myslím, že v Čechách fakt, když děti bydlí s rodiči ještě během studií, neberou lidi nijak negativně, pokud se vzájemně nevykořisťují.
Nora dokončuje dva bakalářské diplomy, zatímco tady nechtěla o vysokoškolském studiu ani slyšet. Tvrdila dokonce, že není studijní typ. Teď mluví i píše výborně anglicky, začíná být spokojená sama se sebou, což po celý dosavadní život nikdy nebyla. A kromě občasného stesku je šťastná, přestože ani v Austrálii není život snadný. A její štěstí je i mým štěstím.“

Pohled psychologa: PhDr. Jana Nováková, psychoterapeutka

„Jak vyplývá z obou příběhů, lidské osudy jsou individuální. Co je pro jednoho dobré, může být pro druhého velmi zlé a nepřekonatelné. Týká se to i vztahu rodičů a dětí. Míry samostatnosti, kterou a v kterém okamžiku jim mají rodiče dát. Optimistické na životě v seniorském věku je, že se můžeme snažit to, co jsme nezvládli u dětí, zkusit znovu u vnuků a vnuček. Musíme to dělat ještě citlivěji a opatrněji než u vlastních dětí a vždy ve spolupráci s nimi. Máme ale štěstí, jsou už (většinou) dávno po pubertě, a (většinou) si tentokrát naše rady alespoň vyslechnou. Už dávno se ví, že klíčová situace pro všechno, co prožíváme v dospělosti, bývá zakleta v našem dětství. Přirozeným zdrojem jistoty a bezpečí je pro dítě rodina. Možná vás překvapí, že vysvětlení, proč se některé děti drží i v dospělosti dlouho doma, je v pocitu deficitu (nejrůznějšího druhu), který ve svém dětství zažily. Často ty děti, které doma našly všechno, co potřebovaly, vylétají z domova velmi záhy. Mají svůj domov pevně zakódován v sobě. Nebraňme jim proto v rozletu a těm zbývajícím poskytněme tolik bezpečí a tak dlouho, dokud to potřebují.“

Nora Prokešová je milá, usměvavá, sebevědomá žena plná energie.

Změnilo se po vašem odjezdu na druhý konec světa něco ve vztahu s tátou?
V zásadě ne. Snad jen... díky – víceméně – psané komunikaci, jsme si spolu trochu bližší. Písemně se člověk asi dokáže lépe vyjádřit, utřídit si myšlenky. A také tolik není ovlivněn spontánními reakcemi toho druhého – tím pádem je komunikace přesnější a otevřenější.

Co pro vás bylo na odjezdu nejvíc bolestné?
Vzdát se svých zvířecích miláčků (čtyři kočky a pes), kteří jsou teď v dobrých rukách mých přátel.

Co myslíte, že bylo nejbolestnější pro tátu?
To, že mě nemá tolik na očích (tedy má fyzická nepřítomnost). A „zřejmě taky asi“ finanční náklady spojené s mým odjezdem a začátkem života tady v Sydney, které pokryl.

Vnímáte dnes situaci jako pozitivní?
Rozhodně je to nová zkušenost. Na všem se dá najít pozitivní i negativní, a tak je to neustále a se vším.

Změnila dálka váš vztah s bratrem?
Nezměnila. Jsme spolu po skypu víceméně nonstop. Stejně jako s tátou jsme si díky technologii neustále k dispozici.

Máte teď na druhém konci světa srovnání... Jak tam přistupují k dětem a jejich samostatnosti?
Je to individuální. Podle mého názoru tu převážně inklinují k tomu děti opatrovat a pečovat o ně. To se týká hlavně Asiatů, kterých je tu nejvíc. Můj názor je vypustit děti tak rychle, jak to jen jde, a pak už jen vše zpovzdálí pozorovat. Chystají-li se k pádu a na rady nehledí, je dobré být připraven poskytnout první pomoc, ale rozhodně dítě nechat dopadnout. To je myslím důležité – ta vlastní zkušenost pádu.