Matky a dcery

Jsou si v životě nejblíže, přesto k sobě čas od času obtížně nacházejí cestu. Často se stává, že dcera připustí, že je stejná jako maminka! Herečky Miluše Šplechtová a Kristýna Hrušínská, vydavatelka Taťjana Fialová a designérka Veronika Weiglová Gilbertová a galeristky Jaroslava Volejníková a Markéta Podhůrská jsou právě takové.

Láska od bábinky
Miluše Šplechtová (52) a Kristýna Hrušínská (24)

Obě v sobě mají půvab, nadhled i podobné vidění světa. Obě se věnují herecké profesi. Máma a dcera – Miluše Šplechtová a Kristýna Hrušínská se tak potkávají nejen doma, ale i v Divadle Na Jezerce, kde je jejich manžel a táta Jan principálem. V seriálu Nemocnice na kraji města se setkaly i před kamerou. Kristýna tu hrála jemnou zdravotní sestřičku Janinku a Miluška měla jako vrchní sestra za úkol ji deptat. Přesto obě svorně tvrdí, že i v tak vyhraněné situaci jim při natáčení bylo stejně, jako vždycky v životě. Pokaždé je jim spolu hezky.

Je to holčička?

Herečka Miluše Šplechtová se s budoucím manželem Janem Hrušínským poprvé potkala v angažmá v Ústí nad Labem. V době, kdy se šla poprvé představit do jeho rodiny, trpěla trémou. Nejen, že se měla osobně setkat se slavným Rudolfem Hrušínským a jeho paní Evou, ale navíc už byla sama matkou dvouletého syna Nikoly. V mnoha rodinách by tchyně v takovém případě vyhlásila stav akutního ohrožení! Paní Eva Hrušínská, „bábinka“, jak jí v rodině něžně říkali, ale byla úplně jiná. „Když Honza doma poprvé řekl, že jsme spolu a já mám malé dítě, maminka se hned ptala, jestli je to holčička?,“ směje se Miluška. „Do té doby totiž v domě byli samí kluci. Honza jí řekl, že je to chlapeček. A naše bábinka vzala informaci věcně. Jako fakt, že má dalšího vnuka! Za pár měsíců se ale vytoužené vnučky dočkala. Právě naší Kristýnky!“
Do domu Hrušínských byla první holčička přinesena v roce 1928. Šlo právě o paní Evu Hrušínskou – bábinku. Další v pořadí se objevila až v roce 1985, kdy se narodila její vnučka Kristýna. Mezitím pouze samí kluci!

„Honzova maminka mi v životě výrazně ulehčila situaci,“ říká Miluška tiše. „Ona byla mimořádná žena, dokázala náš dům naplnit láskou až po střechu. Moc bych si přála, abych podobný dar uměla svým dětem zprostředkovat i já. Jako poměrně mladá jsem přišla o oba rodiče a u ní jsem našla dokonalé zázemí. Velice hezky mě v rodině přijal i tchán Rudolf Hrušínský, přestože z něho jsem měla velký respekt. Choval se ale tak mile, že po chvíli všechny bariéry ostychu padly. Nikdy třeba nezapomenu na okamžik, kdy se na svou první vnučku oba přišli do porodnice podívat. Slavnostně vyšňoření, bábinka bílý límeček, dědeček v obleku. Byla v tom zvláštní něha a láska. V jejich gestu byla úcta k rodině. Možná proto na tu chvíli nikdy nezapomenu.“

Rodinu drží pohromadě štrúdl

Miluše Šplechtová vychovala tři děti. Nejstarší Nikola žije v Austrálii, kde se oženil. Nejmladší Barbora letos maturuje. Láká ji scénografie. Kristýna vystudovala herectví na DAMU. Předtím ale vystudovala střední školu cestovního ruchu. Naučila se jazyky, vyjela na praxi do světa – dva a půl měsíce byla třeba na stáži ve Finsku, nějaký čas v Tunisku nebo Lucembursku. Matka Miluška zvládla úplně všechno – školy, tři puberty, cesty i dítě, které žije na druhém konci světa!

„Mamka je opravdu tolerantní a liberální,“ usmívá se Kristýna. „Užíváme si, že jsme spolu. Víte, já u nás ve vile bydlím úplně nahoře. Mamka má byt o patro níž. Nevyběhne to ke mně, to ne! Ona zavolá: Jsi doma? Pojď na kafe! A já seběhnu, sedneme si spolu a probíráme všechno možné. Myslím si, že dar naší bábinky v sobě má i ona. Je v ní láska i cit pro rodinu. Bábinka nám to všechno dokázala předat. O Vánocích spolu s mamkou pečeme cukroví. Stejně jako dříve s bábinkou. Oblékneme si zástěru po prababičce, představte si, že pochází ještě ze šatníku maminky našeho dědy Rudolfa! Střídáme si ji, pouštíme koledy, pečeme a je pohoda!“

Miluška uznává, že jako máma měla ve své tchyni dokonalou inspiraci. „Byli jsme s Honzou oba pracovně dost vytížení,“ říká, „přesto jsme se dětem snažili co nejvíc věnovat. Četli jsme pohádky před spaním, milovali jsme společné hry. Víte, někdo si možná pomyslí, že lžu nebo si vymýšlím, ale já mám pocit, že kolem nás puberta dětí ani neprošla. Nedotkla se jich, můžete mi věřit. Neměli jsme jediný problém, konflikt, nezažila jsem moment, kdy by se na nás děti utrhovaly. Osobně si myslím, že právě v tom byl největší vliv naší bábinky. Děti odmalička hlídala a mám pocit, že všechno pozitivní, co sama v sobě měla, jim předala. Často peču její úžasný štrúdl, protože s bábinkou jsme si vždycky říkaly, že štrúdl drží rodinu pohromadě! Drží ji ale především láska. Pohoda a klid, které z vás děti musí vnímat. A tolerance. Sama mám velké štěstí, protože i toleranci jsem se mohla naučit od naší bábinky Evy. A ta byla, pokud jde o přístup k životu, vynikající učitel!“

Jedna o druhé

Miluše: „Kristýnka je moc hodná. Vážně, skvělá holka. Dokáže si jít za svým, zajímá se o spoustu věcí. Věnuje se stejné profesi jako já, tak vám určitě nemusím vysvětlovat, že za ni mám i ohromnou trému. Nesmírnou trému jsem měla v okamžiku, kdy v Národním divadle přebírala roli Clarice v představení Sluha dvou pánů. Sama jsem v něm totiž dvanáct let hrála. Je to zvláštní pocit, když se díváte na jeviště a představení máte zažité. Jen jedna věc je jiná. Místo vás v něm pojednou hraje vaše dcera!“
Kristýna: „Maminka je tolerantní, má pochopení a hlavně, moc se mi líbí, jak se směje! To je vážně hurónský, spontánní smích. Věci bere s nadhledem a mě těší být s ní jak doma, tak  při práci v divadle.“

Volání rodu
Taťjana Fialová (61) a Veronika Weiglová Gilbertová (32)

Můžete do jejich domu vstoupit poprvé v životě a přesto máte pocit důvěrné blízkosti. Jako při setkání s dávnými přáteli. Jako na výletě v místech, na která stále s chutí vzpomínáte. Matka Taťjana je majitelkou vydavatelství Bílý slon a dcera Veronika interiérovou designérkou. Při své práci vychází z učení Feng Shui. To říká, že v životě je třeba rozhýbat energii. A právě tento fakt vás na matce a dceři z našeho příběhu zaujme úplně nejvíc. Míra jejich energie, něžná laskavost a cit.

Vplula jsem do života jinak

Manžel paní Taťjany byl známý umělecký fotograf, novinář a spisovatel Jan Šimon Fia­la. Málokdo už dnes ví, že je i autorem textů dobových hitů – k nejznámějším patří třeba ŠŠŠ, Vítr ví své nebo Butterfly. „Můj muž si vždy přál, aby jeho texty vycházely na krásném papíře, nádherně provedené tak, jak si on sám představoval,“ usmívá se paní Taťjana. „A po revoluci měl najednou dojem, že k tomu má konečně příležitost. Založili jsme společně nakladatelství Bílý slon. Vydáváme bibliofilie, zajímavé tisky, těší nás například různá kolibří vydání knížek. Jsou to vzácné tisky, kterými se naše země může prezentovat i v zahraničí. Já jsem předtím byla 18 let zaměstnaná v Národním divadle jako ekonom výroby a později jako personalista a do podnikání jsem spadla doslova po hlavě! Od grafických studií, návrhů, všechno jsem se musela naučit. Díky společnému podnikání jsme spolu s mužem byli 24 hodin denně. Občas si člověk sice myslel, že se zblázní, ale přesto na ten čas velice ráda vzpomínám. Manžel ale v roce 2004 zemřel a jeho smrt pro mne byla rána. Zvláštní, bolestná prázdnota. Zpočátku jsem tápala, vůbec nevěděla, kam dál? Ale právě díky své dceři Verunce jsem postupně svůj život začala přeorganizovávat. Ona tehdy žila se svým mužem v Americe. Narodila se jim tam i první holčička. Po jisté době přesídlili do Bruselu, pomáhala jsem jim tam zařizovat dům a podobné to nakonec bylo i v Čechách. Dnes žijeme těsně vedle sebe. V příjemné blízkosti. Snažila jsem se svou dceru Veroniku vychovat v lásce. Dát jí prostor, možnost se v životě projevit podle svého. A ona mi mou lásku vrátila ve vrchovaté míře. Mám úžasného zetě a dvě báječné vnučky. Víte, se svou zkušeností manželky umělce vám mohu říci, že život s kumštýřem je krásný, povznášející, ale v jistém ohledu i velmi složitý. A já jsem po smrti svého muže znovu vplula do života jen díky své dceři Veronice. Jako stále aktivní a sebevědomá bytost. A především, jako milující babička.“

Přejmenujete mě, prosím?

Veronika vyrůstala v umělecké atmosféře. Maminka ji s sebou často brala na generálky do divadla, měla možnost pozorovat při práci i otce. Zřejmě proto ji zaujal bytový design, kterému se dnes věnuje. Spojuje jej navíc se směrem východní filozofie, zvaným Feng Shui. „Víte, jsem přesvědčená o tom, že to, v čem se lidé pohybují, má obrovský vliv na jejich život,“ vysvětluje s úsměvem půvabná Veronika. „Záleží na tom, kde žijete, stejně jako na tom, co sami sobě v životě dovolíte.“

Veronika se jmenuje Weiglová po manželovi. A jméno Gilbertová má v jejím životě zvláštní historii. „Jméno Gilbertová pochází z maminčiny rodové linie, po starých francouzských předcích,“ říká. „Byla to šlechtická rodina a jejich příběh je nesmírně zajímavý. Utekli do Čech při Velké francouzské revoluci. Vlastně se zachránil jen roční chlapeček Gilbert, kterého do Čech přivezl český učitel. Jako malá jsem o nich lehce slýchala, ale nic víc. Vlastně jsem tuto rodovou linii objevila úplnou náhodou v okamžiku, kdy jsem po babičce zdědila staré rodné listy. A pojednou jsem vnímala cosi jako ,volání rodu‘. Cítila jsem je velmi naléhavě, se zvláštní intenzitou. Víte, v době, kdy jsem začala studovat Feng Shui, nic v naší rodině se nedařilo. Vztahy, práce, finance, všechno bylo nastavené nějak špatně. Feng Shui říká, že je třeba rozhýbat ve svém životě energii. A já se v té době začala o historii rodu intenzivně zajímat. Pojednou jsem zatoužila být nositelkou jména, pokračovat v rodové linii Gilbertů. Zažádala jsem si proto na úřadě o přejmenování. Tam mi vysvětlili, že žádost si sice podat můžu, ale že by mě přejmenovali, je velice nepravděpodobné. A nakonec mi odpověděli, že už jsem přejmenovaná. Celá akce přitom trvala pouhých 14 dní! Možná mi nebudete věřit, ale věci se v naší rodině od té doby výrazně změnily k lepšímu. Navíc jsem zjistila, že poslední Gilbertová, má praprababička, se jmenovala Anna a její maminka Kateřina. Dozvěděla jsem se to až v okamžiku, kdy jsem začala číst „zděděné“ rodné listy. V té době už jsem měla dvě dcery – Kateřinu a Annu! A víte, co je zvláštní? Pokud se podíváte na různé rody, objevíte buď linii silných mužů nebo linii silných žen. Já bych řekla, že pocházím z linie silných žen. Nakonec, taková je i maminka.“

Jedna o druhé

Taťjana: „Ve třinácti letech přišla Verunka domů a řekla: maminko, já už ti nic neřeknu. A já jí na to v klidu povídám – dobře, neříkej mi vůbec nic! Nakonec z toho vzniklo, že Verunka na sebe řekne úplně všechno. A stále jsme si velice blízké. Se svou dcerou jsme si vlastně blízké v každé etapě našeho života.“
Veronika: „Maminka pro mě neustále byla nejbližším člověkem na zemi. Dnes už se to pochopitelně rozšířilo o manžela a děti. Maminka pro mě ale znamená především domov. Domov plný lásky. Měla jsem ho s ní dokonce tak spojený, že jsem byla naštvaná, pokud nebyla doma. Svátek pro mě byl, když jsem onemocněla nebo se rozbila pračka. Víte, proč? Maminka přece nešla do práce a zůstala se mnou doma! Přála jsem si pro své děti vytvořit něco podobného. Domov plný lásky a jistoty.“

Magický kufřík barev
Jaroslava Volejníková (65) a Markéta Podhůrská (40)

Paní Jaroslava Volejníková pracovala původně v telekomunikacích. V době, kdy se její dcera Markéta Podhůrská stala nejen malířkou, ale i uznávanou pražskou galeristkou, maminka se rozhodla, že svůj život poněkud změní. Zachová se stejně jako vždycky v životě a svou dceru na holičkách nenechá. V roce 1992 nastoupila do galerie a se svou strhující energií se po krátkém čase pro všechny tady stala zcela nepostradatelnou.

Barvy od dědečka

„Markétka odmalička ráda maluje,“ říká paní Jaroslava. „Už od šesti let chodila do tehdejší LŠU na hodiny výtvarné výchovy a přímo jste viděli, že ve svém ,malovaném světě‘ je jako ryba ve vodě. Měla cit, představivost i fantazii. S manželem jsme ji oba v její zálibě podporovali. Nakonec, příjemné to bylo i v době, kdy naše dcera ukončila základní školu. Nemuseli jsme si dlouho lámat hlavy s výběrem budoucí profese. Díky jejímu výtvarnému zaměření bylo o studiu na střední škole prakticky hned rozhodnuto. Ona si opravdu přála jen malovat!“
Markétu Podhůrskou velice výrazně na umělecké cestě ovlivnil její dědeček.

„Právě od dědečka jsem dostala první sadu olejových barev,“ usmívá se půvabná malířka Markéta. „Můžete mi věřit, že ten kufřík na mě působil úplně magicky! A ta vůně, když se otevřel… a dnes nám takhle ,voní‘ celá domácnost. Náš domov je jeden velký ateliér! Rodiče mě opravdu v tvorbě hodně podporovali, zřejmě byli rádi, že mám nějaký vyhraněný zájem. Každý v rodině i naši přátelé věděli, že mi největší radost udělají čistými papíry a sadou pastelek. Vozila jsem je s sebou úplně všude, kreslila jsem lidi, mapy z prázdninových cest. Na papír jsem zachytila nejrůznější zvířata a příběhy, které se udály. Příběhy jsem měla velice ráda. Kreslila jsem je dokonce na pokračování!“

Velkým vzorem Markétě tehdy byla skvělá malířka Nora Blanka Vlášková. Budoucí malířka měla docela velké štěstí. Svůj malířský vzor mohla sledovat z poměrně těsné blízkosti. S dcerami paní Nory totiž chodila do školy. Velkou oporu pro svou tvorbu našla ale i doma. Právě v mamince, která měla pro dceru dokonalé pochopení.

Prase na drátech

„Mamka stále zpovzdálí sledovala moje tvoření,“ směje se Markéta. „Dokonce někdy zkoušela malovat se mnou. Jeden z jejích nejpovedenějších obrázků je ,prase sedící na drátech vysokého napětí...‘ Ona je vlastně stále mým velkým fanouškem a obdivovatelem.“

Markéta má z manželství s hercem a režisérem Zdeňkem Podhůrským dvanáctiletou dceru Mařenku. Další radostnou událost v rodině očekává počátkem roku, ve vztahu se svým přítelem. Na otázku, zda malířská linie matka – dcera bude v rodině mít díky Mařence pokračování,“ odpovídá s úsměvem. „Zatím nevím, když byla malá, malovala a kreslila hodně a věci to byly kouzelné, tak jak to malé děti dokážou, přímo z duše. Nejvíce zvířata, to je odjakživa její svět. Jednou se nám ztratil kocour, to byly Mařence tak 3 – 4 roky. Byla z toho nešťastná, pořád brečela. Seděla u mě v ateliéru, tuší a špejlí kreslila svého černobílého kocourka a na obrázek jí kapaly slzy. Bylo to neskutečně dojemné. A já ten obrázek mám dodnes na zdi i s těmi slzičkami! Teď je ale v rebelském adolescentním věku. Vím, že si kreslí, ale tvoří tajně a nechce mi to ukázat. Asi se stydí a já to chápu, prostě tam odkrývá nitro a nechce nikomu nic vysvětlovat. Já to znám. Sama jsem raději, když lidé vidí mé obrazy až hotové, udělají si k nim svůj vlastní vztah a neptají se, co tím básník myslel. Já to vím a spíš čekám, co si z toho vezmou oni. Takže Mařenka tvoří, ale já sama zatím nevím co a ani jak...“

Jedna z prvních Markétiných galerií, s jejímž provozem jí začala s úspěchem pomáhat maminka, se jmenuje sympaticky – U zrzavýho kocoura. „Člověk musí pochopit, že kočka je tu proto, abychom ji obdivovali a měli požitek z toho, jak jsme jí učinili spokojenou,“ směje se Markéta. „Rozmazlený naducaný líný kocour rozvalený na pohovce je známkou spokojené domácnosti!“ A maminka hned doplňuje: „V galerii U zrzavýho kocoura už nám vypršela nájemní smlouva, teď máme Galerii Na bělidle. Právě tady teď má dcera prezentuje malíře, kteří ji samotnou těší a ona se o svou radost chce podělit.“

Markéta sama tvrdí, že má ráda obrazy moudré a vtipné, ale okouzlí ji i moderní dílo, které je jen krásné barevně či kompozičně. „Miluji obrazy staré Prahy, krajiny starých mistrů i holandská zátiší a surrealistické obrazy,“ říká tiše. „Zároveň mě můžou nadchnout i úplně naivistické obrázky nebo kresby malých dětí. Ráda teď chodím na výstavy s mým přítelem. Je z úplně jiného světa a má takový zdravý nezaujatý pohled. Buď líbí, nebo nelíbí! Sama mám ráda obrazy, které ve mně vyvolávají pocit volnosti, svobody a špetku nostalgie. A víte, jaká je moje jistota? Dobře vím, že úplně stejný vkus a cit v sobě má i moje maminka! Nakonec, ona je ten člověk, za kterým jdu pokaždé, když je mi hezky, ale i úplně nejhůř. Právě ona mi vždycky tloukla do hlavy, že nejdůležitější jsou děti. A měla pravdu. Díky dětem nemáte čas myslet na hlouposti. A jen ony vám ukážou, co je v životě podstatné.“

Jedna o druhé

Jaroslava: „Jsme stejné skoro ve všem... sleduji to dnes a denně. A podobný pocit má určitě Markétka ve vztahu k Marjánce. Jistě to zná každý, říkáte si, panebože, tohle přeci vždycky říkala moje máma a já jsem to nesnášela... A najednou děláte úplně to samé. Holt geny ničím nezabijete!“
Markéta: „Máma je člověk, na kterého se můžu kdykoliv obrátit a být si jistá, že mi pomůže. Je to místo, kde je jistota, kterou jinde na světě nenajdete. Prostě rodiče máme jen jedny a ať se vám stane cokoli, měli by být tam, kde je čekáte. Nemyslím to sobecky. Já ale tu jistotu u rodičů mám a myslím, že oni jsou rádi, že je tak vnímám.“