Divadlo bude!
18.11.2009
Divadelní soubor klubu Remedium má deset členů. A dohromady je jim 736 let! Divadlo začaly členky klubu hrát před pěti lety. V ženské sestavě, protože pánové nebyli k mání. Nakonec se díky inzerátu v televizi podařilo nalákat dva muže, ale v závěru zůstal jen samotný a tudíž obletovaný pan Zdeněk Císař. Funguje jako majordomus – „muž pro všechno“. Tahá kulisy, zavírá i otevírá oponu a harmonizuje, tedy doplňuje, ženský potenciál divadelních zkoušek svým mužským šarmem.
„Jsem s nimi rád!“
„Někdy bych je zabil, ale jindy jsem rád, že jsem mezi nimi,“ říká jediný muž desetičlenného divadelního souboru PROMĚNA pražského klubu seniorů Remedium, Zdeněk Císař. „Dohromady je nám 736 let a přesto s námi divák omládne,“ dodává pan Císař. Připomíná, že tato věta je neoficiálním sloganem souboru.
Divadlo začalo s autorskou hrou PROMĚNA (vyklubal se z ní i název souboru), v níž se ukázalo, co všechno klub Remedium dělá. Kolektivní dílo se rodilo v cukrárnách, přepisovalo se a doplňovalo.
Další hru VRAŽDA V PENZIONU PRO STARŠÍ DÁMY režírovala herečka Divadla na Zábradlí Eva Stanislavová. Jde o komedii a trochu i o detektivku, odehrávající se za první republiky. Dámy si vymýšlely i kostýmy. „Bydlím v rodinném domku a na půdě mám spoustu klobouků po babičce modistce, takže si každá může vybrat. Jsou tu i župánky čínského stylu,“ říká paní Dana Jarošová, kronikářka souboru. Právě v Kronice nacházím z té doby milý zápis:
„Díky naší režisérce, která dříve působila v Divadle Na Zábradlí a má tam dosud přátele, jsme se na Zlatou neděli 10. prosince 2006 ocitli na slavné scéně, a sice v odpoledních hodinách, takže diváci se prošli Prahou a zastavili se na naše představení. Po určité nervozitě a strachování z naší strany nás překvapil naplněný sál a nám se dobře hrálo. Měli jsme jejich pěkné rekvizity a tak jsme paní Evě ostudu neudělali, dokonce jsme všichni dostali na památku knížku o Evaldu Schormovi s věnováním Divadla Na Zábradlí. Hurá!“
Výlet jako pro VIP
Když v březnu roku 2006 vyšel v Reflexu článek o seniorském divadelním souboru Proměna, konkrétně o jeho druhém představení Vražda v penzionu pro starší dámy, ozvali se kolegové – ochotníci ze Štramberku. Měli stejné potíže, tedy nedostatek mužů. Hledali hru, pro kterou by to nebyl problém. Namísto prodeje autorských práv došlo ke kolegiální výměně a soubor byl za to pozván na premiéru ve velkém stylu.
„K našemu úžasu na nás už na nádraží čekal taxík! Na náměstí bylo připravené luxusní ubytování a hned po uložení zavazadel jsme se vydali na královský výlet. Vyvrcholil sklenkou vína a místní sladkou pochoutkou zvanou Štramberské uši v restauraci Pod Trúbou. Divadelníci tu mají své příznivce a sponzory a představení se moc vyvedlo. Soubor si od mladších ochotníků vypůjčil cca čtyřicetiletého pana doktora, který byl ve své roli zvlášť úžasný! Veselí se protáhlo skoro do rána, dopoledne nás čekal ještě výlet do jeskyně Šipka a pak už bohužel zpět do Prahy. Užili jsme si to a připadali si jako opravdoví VIP,“ vzpomíná režisérka Eva Stanislavová. Paní Dana Jarošová dokonce onen VIP výlet zveršovala:
Radujme se! Štramberáci dali
sobě velkou práci
hráli naše divadlo,
báječně to dopadlo,
zvládli všechna úskalí,
nadšeně jsme tleskali!
Ve Štramberku krásně bylo,
na Trúbě se nám líbilo,
Štramberákům to moc sluší,
dávno narostly jim uši,
předkům prý je uřezali Tataři,
co kolem stáli!
Pierot a Kolombína v sedmém nebi
Za dobu své existence získal soubor řadu ocenění. Uznání za úspěšné provedení představení Vražda v penzionu pro starší dámy od Amatérské divadelní asociace či Uznání za obdivuhodný přístup k jevištní práci od lektorského sboru přehlídky Karlínské jeviště 2007. Není tedy divu, že před časem začal soubor, povzbuzen úspěchem, připravovat další, v pořadí třetí divadelní představení. Na jeho počátku byl nápad režisérky Evy Stanislavové natočit pořad ze starých filmů, kde by každý hrál, nač má chuť. Pytlákova schovanka by se prolínala třeba s Mravností nade vše či s Roztomilým člověkem. Nakonec začalo vznikat pásmo samostatných scének. Mají výhodu, že se s nimi dá vystupovat samostatně. Když bylo na světě asi 13 scének, začal se klubat ústřední nápad, který scénky povýšil do pevného, i když stále variabilního divadelního útvaru. Ten nápad, který dostal název DIVADLO BUDE, zpracovává téma souboru velmi blízké. Jde o příběh stárnoucích hereček, které chtějí mít vlastní divadlo. K uskutečnění snu není daleko, když se na scéně objeví Čechoameričan, který v jedné z hereček poznává svou první lásku a divadlo chce pro herečku koupit. Víc není třeba prozrazovat, protože na pointu se můžete přijít podívat sami. Stojí to za to. Na jevišti se nejen hraje, ale také mládne!
Jedna ze scének vznikla jako překvapení pro paní režisérku od bývalé baletky Ziny Perníkové. Slavila svůj úspěšný debut dokonce na scéně pražského kina Sevastopol. Stalo se těsně před uvedením dnes už slavného a diskutovaného filmu o sexu šedesátiletých párů – Sedmé nebe. Balet Jany Hudlařské a Mirky Králíkové byl oceněn nejen diváky, ale také socioložkou Jiřinou Śiklovou. Nebyla jediná, kdo na adresu souboru poznamenal, že jejich chuť do života dává člověku okamžitě zapomenout, že ho bolí hlava, natož pak klouby!
Dagmar Sedlická
