Kolo pro život, to je život!

18.11.2009

Martin Severa (53) je známý novinář a moderátor, ale především sportovec tělem i duší. Původně se věnoval atletice, ale nakonec ho mezi mnoha sporty okouzlil svět cyklistiky. Pro 55+ vysvětlil, co pro něho znamená kolo, cyklistika i závody Kolo pro život!

Smekám před zlodějem

První kolo mi koupili babička s dědečkem, když mi bylo třináct let. Tvářili se významně a měli v oku slzu dojetí. Bylo to kolo Eska a dědeček ho koupil bez přehazovačky. Jednak nevěděl, co to je, jednak to bylo levnější. A vůbec – tehdy byla přehazovačka luxus, a to prosím byla jen tři kolečka vzadu. Postupem času mé kolo Eska ztratilo nezbytné blatníky, pak přední brzdu a rok nato i zadní. Ano, mohl jsem si komponenty dokoupit, ale bránilo mi v tom povědomí, že dokoupené věci nefungují. Kolo pořád jezdilo, dokonce i poté, co mi upadlo jedno šlapátko. Ani to jsem nedokupoval. Přišrouboval jsem na to zbylé klipsnu, abych ho mohl zvedat. Když mi pak  upadla polovina levého řídítka, kolo mi konečně někdo ukradl. Před takovým zlodějem smekám!

Cyklostezka nebo volby?

Byl jsem nadějným mladým atletem a sbíral jeden úspěch za druhým. Jízdu na kole jsem nepovažoval za sport – až do chvíle, kdy jsem  poprvé vyrazil na cyklistický kurz na jihu Čech. Slovo cyklostezka bylo pro tu dobu stejně nesmyslné jako svobodné volby, kolem zuřila normalizace a  já byl plný nadějí v cokoliv. Byl jsem ve druháku na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK, provozoval atletiku za VŠ Praha.  Bylo to v roce 1976. Na „závodničkách“ jsme vyjížděli ze základny ve Stráži nad Nežárkou až do Novohradských hor, kde jsme dále střídali kolojízdu s pěší turistikou. Snad nebude od věci, když se na tomto místě podělím o jeden zážitek. Jednou večer jsme v pusté krajině rozbili tábor a začali se pídit po hospodě. Kousek od nás na jih byl ve tmě ostnatý drát, ponurá stavení v pohraničí nikdo neopravoval a pojem barevná televize zaváněl sci-fi. Tu hospodu jsme našli a dávno po zavírací hodině kolem půl jedenácté nevěřícně zírali na Panenkovu penaltu, která nám uprostřed toho socialistického marasmu dala trochu práva na národní hrdost. Kromě toho dloubáku si z kurzu pamatuji už jen zadní galusku spolužáka, za kterým jsem jezdil v háku. Avšak nezapomenutelný dojem čehosi krásného i přesto zůstal. Postupem času zidealizoval.

Já vám ukážu!

Skončil jsem s atletikou a začal jako každý slušný člověk běhat. Symbol galusky byl ale natolik zafixován v podvědomí, že mi bránil v pomyšlení přejít ke kolu. Jenže do mých kloubů se pomalu vkrádala artróza….

Mohutný boom horských kol se mi trefil do života téměř na rok přesně. Stroje vypadaly nádherně a hlavně – neměly galusky. Prvního horáka jsem si koupil v roce 95 a ještě střídal běh s kolojízdou. První závod seriálu Kolo pro život  jsem jel v roce 2006 v Jizerských horách už na svém třetím kole a večer potajmu zářil štěstím, že jsem nebyl poslední. Od té doby jezdím pravidelně. Nejvíc se mi pochopitelně líbí závody, na kterých se umisťuji nejlépe. Vlastně se těším na všechny závody. Jenže i tento rok má pro mne seriál jednu stinnou stránku. Přijdou čerství padesátníci… nebude trvat dlouho a já budu jako nejstarší v kategorii bez šancí. A tak se těším, až mi bude šedesát. Zase budu nejmladší. To vám všem konečně ukážu!

Prostě jen tak pro radost

Světlana Zahulová (51) pracuje jako technik chemie a povrchových úprav. Miluje kolo a pravidelně se účastní seriálu Kolo pro život. „Vloni jsem v kategorii Z50+ třikrát vyhrála, třikrát byla druhá a dvakrát třetí. Původně tato kategorie v seriálu Kolo pro život nebyla. O první pozice se bojovat s o deset let mladšími holkami prostě nedalo. Ale stejně jsem kvůli atmosféře odjela šest závodů bez šance na „bednu“. Prostě jen tak, pro radost!“

Od kdy jste nadšenou cyklistkou? „V roce 2002 jsem se nechala zlákat kamarádkami, na Pražskou 50. Vůbec jsem netušila, co závodění obnáší, do té doby jsem ročně najela tak 500 – 800 km v keckách na trekovém kole. K mému překvapení jsem skončila na čtvrtém místě a nechala za sebou dost „holek“. A tam mě to asi chytlo. Další rok nám nabídl členství v oddíle KC Kooperativa Olda Horák, a už se začal cyklistický kolotoč. Pořídila jsem si horské kolo, další rok jsem odjela asi šest maratonů a v roce 2007 jich už bylo sedmnáct. Cyklistika se stala neodmyslitelnou součástí mého života. Podporuje mě v tom i rodina, máme bezvadnou partu, se kterou se pravidelně účastníme závodů, hlavně Kola pro život. Věk si na kole neuvědomuji, při závodě jsme na tom všichni stejně. Někdy to bolí moc, ale to bolí i ty mladší. Někdy se mi nechce, tam nastupuje věk, že si zhodnotím, že dnes prostě ne a nemám výčitky. To je asi „zmíněná“ moudrost vyššího věku... A ještě jedna věc je pro mě velmi důležitá: Když potkám někde člověka v tričku s logem Kolo pro život, vím, že máme něco společného!“

Kolo pro život

Je největší amatérský cyklistický seriál v Evropě na horských kolech pro všechny věkové a výkonnostní úrovně účastníků. Pro jednotlivce, týmy i rodiny. Do seriálu je každoročně zařazeno 12 – 15 závodů po celé zemi.