Velikost textu: AAA

Reklama

 Vede ze smutku cesta do vesela?

Neradi si to připouštíme, ale veškerý náš čas zde na Zemi směřuje ke smrti. Jak to formuloval filozof a teolog mistr Eckhart: „Co se dotkne času, je časové a smrtelné.“ I když dobře víme, že všechno, co se narodilo, musí také zemřít, vzbuzuje v nás myšlenka na vlastní smrt, stejně jako pomyšlení na odchod našich nejbližších, smutek a samo téma smrti máme tendenci tabuizovat. I proto dnes přinášíme zpověď tří z těch, kteří se museli vyrovnávat se smrtí životních partnerů. Vyrovnat se s momentem, kdy se z nich stali vdovy a vdovci.

 

Slávka Kopecká, nakladatelka, publicistka a spisovatelka

Co je na situaci vdovství nejobtížnější?
Záleží na pevnosti a celkové stavbě vztahu dvou lidí. My dva spolu prožili dlouhý, velmi aktivní život a viděno zpětně – život plodný, bohatý, bez větších pohrom, takže požehnaný. (V manželství jsme byli pětatřicet let, osm let jsme spolu chodili.) Můj muž byl o patnáct let starší a když zemřel (letos) zanechal mě tu v ještě docela obstojné formě – co do výkonu. (Pozor, nezaměňovat s krásou!!) Dcery jsou dávno dospělé, žijí svými láskami a prací, je na ně spolehnutí. Odpověď na otázku, co je nejobtížnější v instituci „vdovství“ je nutno sestavit ze všeho, co jsem řekla. Smutek je latentní, prožívám ho teď pravidelně, když se vracím do našeho domu. Do domu, který patřil nejvíc nám dvěma. A jsem tu teď sama. Je mi velký. Ale jinak se úspěšně vzpamatovávám, vzpomínám často a hodně zvesela. Můj muž měl vytříbený – anglický – smysl pro humor. Dokázal si dělat chytrou legraci opravdu ze všeho. A to mi pomáhá.


Existuje rada či rady, jak se dostat ze smutku?
Rady nedávám, na to je brzo. Já ale vždycky pracovala, na plný plyn, takže ani teď nemám čas sedět v koutě a naříkat. Nevím a snad nikdy jsem nevěděla „kam dřív skočit“ – a tohle je asi ta dobrá rada. Mít proč být na tomto světě, umět si najít práci, která je i zábavou. To se mi podařilo a můj muž mě v tomto ohledu nejen toleroval, ale i podporoval. To také není docela běžný úkaz. On ovšem byl – když byl v plné síle – vyhledávaný odborník ve své profesi, byl projektant, měl svou práci rád, ale uměl také odejít. Bez jakékoliv zášti, vyrovnán. A penzi si dokázal užívat. Všechny mé úspěchy mi ze srdce přál a ve stáří rozhodně nijak netrpěl tím, že stál poněkud v mém stínu. Bral tento stín jako přednost pro jeho poklidné stáří. A dokud mohl, snažil se poskytnout mi příjemný domácí servis. Vydávat knížky a umět je prodat je zatraceně těžká řehole. U nás doma se to všechno ale odehrávalo celkem v poklidu a bez velkých konfliktů. Vážně převážně idylka.


Jak brzy se člověk může pustit do nového vztahu?
Zrovna včera jsme o tomhle docela seriózně mluvili s kamarády. Nemám na jakýkoliv nový vztah pomyšlení, ale bývá mi doma občas smutno… Jsem ale jinak opravdu trvale mezi lidmi, až jich mám někdy nad hlavu. A samozřejmě se nebráním novým setkáním. Je mi ovšem 64 let, což je pro zbrusu nový partnerský vztah dost limitující. Z literatury a ze života ovšem vím, že je to normální a také možné. Zatím tuto cestu sama pro sebe vylučuji s poukazem na to, že do našeho domu už nepřibudou žádné pánské pantofle. Holky se smějí, tátu milovaly a dobře vědí, že lepší muž náš práh stejně nikdy nepřestoupí.


Dá se na ztrátu milovaného člověka nebo i na nový vztah po té ztrátě vůbec předem připravit?
Tak na tohle já nemůžu odpovědět. V životě jsem nic neintrikovala, pokud jsem se chtěla s někým seznámit, vzala jsem to do svých rukou. Tak jsem třeba přivlekla do Prahy i Yves Montanda, v roce 1990, hned v lednu… to byl kousek! Mám s ním fotku, a můj muž ji komentoval: „Tu si dej za sklo, v jeho náručí spočinulo mnoho krasavic… a ty nakonec taky!“ A v novinařině, kterou jsem provozovala dvacet let, jsem měla seznamování v popisu práce. Znám tolik lidí, že mi z toho jde hlava kolem. No – a v nakladatelování jsem to zúročila. Pak taková jedna známost přijde i na mnoho let práce. Třeba s Vlastimilem Brodským jsem se doslova rvala tři nádherné roky, snad denně, než jsme tu knížku porodili. A s Jiřím Sovákem, bože to bylo nádhernejch deset let! Dnes – když je mi trochu smutno – vytočím třeba telefon pana doktora Mahlera a během několika vteřin se spolu dokážeme báječně bavit a taky smát! A třeba zítra k nám do Lidic přijede pan Luděk Munzar, jeden z vůbec nejzajímavějších lidí, které znám. A já tu u nás vedu besedu s ním. Těším se, máme vyprodáno… Takže o opravdu zajímavé chlapíky nouzi nemám, nikdy jsem neměla, ale už dávno nemyslím na to, že bych si je měla třeba brát domů… A to včetně mých přátel ze sportu – z tenisu, lyžování, ze školy. Mám asi štěstí na opravdu fajn a zajímavé lidi. A jsou kolem mě dost blízko, takže osobní samotu (nikoliv osamění) docela dobře snáším.


Kdo byl v té smutné situaci největší oporou?
Moje dvě dcery, velká rodina mé sestry a množství dobrých přátel.


Stačila jste se rozloučit a měla jste vůbec tuhle potřebu? 
Ano. Hlavně to stačil můj muž. Rozloučil se se mnou i s oběma dcerami. Řekl mi, že vzhledem ke své nemoci už nevidí světlo na konci tunelu, objal mně a políbil. Ke konci života jsme si už odvykli projevy něžností, ale zpětně mi všechno došlo. I s dětmi to bylo podobné…


Je ta situace podle vás těžší pro muže nebo pro ženy?
To myslím nehraje roli, jde vždy o sílu osobnosti, o člověka a jeho kvality, pohlaví nerozhoduje. Ženský to mají vždycky těžší, to je samozřejmé. Já jsem se domnívala, že nedokážu vyměnit žárovku. Dokážu. Nouze naučila i Dalibora housti.
Ze smutku cesta do vesela – no, to je klikatá pěšinka.… U nás to jde zatím docela přirozeně a bez násilí. Můj skvělý muž by opravdu nerad viděl v našich očích slzy. Moc rád se smál a žil pro nás. Holky mají naštěstí taky veselou náturu, takže si z „tatíčka“ děláme vlídnou legraci už teď. Jsem přesvědčená, že by se přidal, že by tomu byl rád.

Východiskem je čas
Jiří Melíšek, scenárista, humorista, spisovatel


„Pokud vám odejde vaše drahá manželka, je nejhorší, když to byla žena milá, krásná, inteligentní a laskavá. A to moje žena Olga byla. To se pak dá těžko zvládnout, přežít, vyrovnat se s tím... Často jsem si říkal, proč jsem si nevzal nějakou nevzhlednou satorii s nakřáplým hlasem, žárlivou mrchu! To se pak člověk na pietní akt přímo těší. A samotný pohřeb? To může být až radostná situace...
Takže dobrá rada úvodem: Neberte si krásné, úžasné manekýny, dlouhonohé baletky ani půvabné zdravotní sestřičky. To jsou pak potoky slz a bezesné noci plné planých vzpomínek... Požádejte o ruku takovou, které pak radostně zamáváte do nebíčka. Mrcha je jediné řešení, jak se stát spokojeným vdovcem.
Pokud vás ale opustí někdo takový jako mně, není východisko. Jen čas. Snad ale někdy pomůže prolistovat si její minulou korespondenci, kterou každá žena schovává pečlivě převázanou stužkou na úplném dně šatníku. Pokud se vám poštěstí a najdete tam pár milostných dopisů, ve kterých jste označován za blbce či kreténa, určitě vám to uleví ve smuteční náladě. A co dál? Tady je řešení: Hledat, najít a pak umřít dříve než ona. Hodně štěstí.“

Smutek si prožijte naplno
Věra Uzelacová, herečka


„Odejde-li vám někdo blízký, vůbec nejobtížnější je pocit beznaděje, zrady osudu a vědomí, že ten stav je trvalý, nezměnitelný a navěky. To rozum odmítá přijmout. Mám zkušenost, že nejlepší je smutek a zoufalství nepotlačovat, ale prožít je naplno, tedy odtruchlit si je. Sigmund Freud onen stav nazval „treuerarbeit“, tedy smuteční práce. A ta trvá v průměru dva roky, pokud jste ovšem neměly za muže stařičkého Rotchilda. Samozřejmě, že se od sebe liší nenadálé úmrtí od toho očekávaného, kdy se na smrt blízkého můžete připravit. Má zkušenost říká, že nejvíc pomáhá práce. V mém případě to byla stavba chaty, do které jsem se dala čtyři měsíce po smrti svého muže. Čím je práce obtížnější, tím lépe. Vstávala jsem o páté ráno a jela hodinu na místo stavby, aby zedníci měli o sedmé snídani. Také jsem zkusila jít brzo po pohřbu na ples. To ale nezabíralo, spíš naopak. Fyzická práce je nejlepší, zábava se nedařila.
Myslím, že ovdovění snáší obvykle hůře muži než ženy. Ženám zůstává domácnost a hodně fyzické práce s ní spojené. Asi i proto mají ženy trochu lehčí stáří a dožívají se obvykle vyššího věku.“

 

Pohled psycholožky:
PhDr. Dagmar Sedlická

„Velkou část našeho života prožíváme v blahém vědomí, že budeme žít navěky. Někdy po čtyřicítce, po padesátce, ale i dříve se tato jistota začíná otřásat v základech. Můžeme ztratit přítele mladšího, než jsme my sami. I naši rodiče se blíží ke konci života. Začínáme si připouštět choulostivé informace o své konečnosti i o smrtelnosti svých nejbližších. V přesýpacích hodinách našeho života začíná ubývat písek. Ani se nenadějeme a jednoho dne se můžeme ocitnout v situaci vdovce nebo vdovy.
Z praxe víme, že ztráta manželky zasáhne muže trochu jiným druhem smutku než ženu ztráta manžela. Odborníci tvrdí, že muži jsou obvykle v manželství zakotveni hlouběji než ženy. Ztráta ženy zasáhne muže na nejcitlivějším místě. Muž se cítí oloupen o každodenní citovou i morální oporu. Chod domácnosti bývá obvykle v rukou žen, a tak stojí muž-vdovec před náhlou změnou v základních jistotách svého života. Nejde jen o to, že už mu nikdo nevaří, nepere ani neuklízí, jde o to, že se i jinak cítí být vydán napospas okolnímu světu.
Zajímavé je, že problematičtější manželství po sobě zanechávají delší dobu smutku. Jako by se zbylý partner snažil ještě po smrti dořešit to, co se nepodařilo za života. Studie ukazují, že ženy jsou náchylnější k tomu „řešit“ i po smrti, muži mají tendenci se nezastavovat a jít dál.
Tajemstvím bývá opředen sexuální život vdovců a vdov. Mohou jim nastat krušné časy, protože se bojí začít znovu s někým úplně novým. Zvláště po mnohaletém dobrém sexuálním souladu se zemřelým partnerem není výjimkou situace přímo krizová. Doznívání minulého vztahu může působit i problémy s potencí.


Zdraví

citát dne:

Převádějte velké problémy na menší a menší, a ony nakonec přestanou existovat!

Čínské přísloví

Reklama