Dítě se nám nevyvedlo...
V životě asi není nic těžšího. Můžeme před problémy stokrát zavírat oči, pokoušet se pravý důvod potíží jinak pojmenovat. Nic se tím ale neřeší. Děti ve vězení, na drogách, v podvodech... Kolotoče jejich životních příběhů se točí šílenou rychlostí. Bolest rodičů má většinou úplně stejné parametry.
Přežijete školky, školy, puberty, lásky svých dětí a právem očekáváte konečně trochu klidu. Čas, který bude pojednou opět vymezený jen vám samotným. Těšíte se, že v momentě, kdy děti vyletí z hnízda, najdete pro sebe s partnerem více času. Sami pro sebe, přátele, své koníčky. Po letech třeba z knihovny vyhrabete hromady knížek, které jste nakoupili už před lety a nestihli je přečíst. V létě si vyrazíte do Řecka, do míst, kde jste před desítkami let prožili překrásnou svatební cestu. Vymalujete celou chalupu a na její zahradě začnete pěstovat okrasné citrusy, jak jste dlouhá léta v zaměstnání snili. Koupíte si celoroční předplatné do divadla. Můžete dělat cokoli, pokud na to máte náladu. Mnohem horší situace je, když sice máte podobné sny, ale na jejich realizaci vám energie schází. Vaše dítě je už dávno dospělé, ale stále je s ním problém. A ne pouze jeden. Je to jedna z nejhorších variant rodičovství. Moment, kdy po mnoha letech musíte sami sobě přiznat, že se vám přes všechnu snahu dítě nevyvedlo. Zejména ve středním a starším věku rodičů je podobné poznání mimořádně bolestivé. V době, kdy člověk velmi citlivě vnímá vlastní osamění, zůstává sám. A „milované“ dítě se obvykle objeví jen tehdy, když nutně potřebuje peníze na smazání svých dluhů. Případně podpis pod půjčku. Nebo na pár dní ubytovat podivné přátele. Někdo se musí vyrovnat i s tím, že jeho dítě končí ve vězení. Jako zloděj, násilník, tvůrce stamilionových podvodů nebo jako vrah. A rodiče se mohou donekonečna ptát, kde se stala chyba. Kdy a v čem vlastně? A kdo ji způsobil?
Vůči vnučce cítím vinu
Pan Jaroslav se před lety podruhé oženil. V druhém manželství se mu narodil syn. Už ve škole ale řešil problémy, na jaké nebyl nejen on sám, ale ani v případě dcery z prvního manželství, zvyklý. Nedokázal přijmout skutečnost, že jeho syn je problémový. „Opravdu to byl hrozný šok,“ vysvětluje. „Najednou jsem řešil záškoláctví, dvojky z chování, mizerný prospěch. Syn šel z průšvihu do průšvihu, sotva prošel učilištěm. Sám jsem veterinář, moje žena magistra farmacie. Jediné poklesky či neúspěchy mé dcery z prvního manželství byla tu a tam horší známka nebo vysokoškolská zkouška na druhý pokus. Naprosto nepřipravený jsem se tak ocitl ve světě, kde si absolutně nevím rady. Stále jsem ale cítil nějakou šanci.“
Potom ale přišlo první policejní vyšetřování syna, následovala podmínka za vykrádačky aut. Jaroslavovi a jeho paní se v ten okamžik zhroutil život jako domeček z karet. „Co jsem v tu chvíli vnímal, byla především zlost a příšerná bezmoc. Je to přesně zlom v životě, kdy sami sobě přestanete o vlastních dětech lhát. Přiznáte si realitu. A cítíte zklamání a palčivou bolest. V té chvíli jsem si uvědomil, že už nic nezměním. Přesto jsem pomohl synovi ještě splatit škodu a najít mu i s jeho škraloupem práci. Zanedlouho se oženil a narodila se jim holčička. Se ženou jsme se odstěhovali na chalupu a dětem přenechali náš městský byt. Tušili jsme ale, že všechno u našich mladých úplně v pořádku není. Snaše jsme tajně posílali alespoň nějaké peníze. Neustále si všechno znovu přehráváte v hlavě. Každý den, každou jeho minutu si říkáte, co bude dál? Co všechno se v životě vašeho potomka ještě přihodí? A navíc už cítíte i jistou zodpovědnost za své vnouče. Pokud očekáváte happy end, pletete se. Já sám už dnes věřím, že šťastné konce patří pouze do hollywoodských filmů. Náš syn si dnes druhým rokem odpykává trest za zpronevěru poměrně velkého množství peněz. S manželkou jsme se s tím nesmířili, spíše jsme rezignovali. Cítím v sobě zvláštní prázdno. Nejvíce ze všeho bych si teď přál, aby se naše cesty životem se synem co nejvíce míjely. A mám opravdu na mysli cesty nás, rodičů, a našeho syna. Necítím už vůči němu žádnou zodpovědnost. Ale on má rodinu. Právě vůči své vnučce cítím nesmírnou vinu. Je to bolestný pocit, krutý, a mám dojem, že se ho do konce života nezbavím.“
Magický kruh
Rodiče dětí s chronickými patologickými problémy chování dělají mnohdy jednu zásadní chybu, která je vtahuje do bezvýchodné situace. Stokrát v životě se zklamali, znovu a znovu ale věří, že všechno bude konečně jinak. Skončí škola, učení, první kriminál, potom možná další a roky přibývají. Celý život se točí v magickém kruhu, který se nikdy nezastaví. Naopak, přináší stále jen nová rozčarování a další ústupky. Není z něho úniku.
Pro rodiče dávno dospělých dětí existuje v tomto směru jediná šance. Přestat zavírat oči a být konečně zásadoví. Podobnou strategii nakonec radí i renomovaní odborníci. Mgr. Štěpánka Čtrnáctá je vedoucí poradny pro rodiče občanského sdružení Sananim. Obracejí se na ni nejen rodiče puberťáků, ale i těch dávno dospělých. „Kout, kam nás rodiče nechají nahlédnout, je jen zlomek toho, čím skutečně žijí. Právě proto ale svým klientům jednoznačně radím,“ říká paní Čtrnáctá, „že není nutné hned zabouchnout všechny dveře, čehož nejsou často ani schopni, ale je třeba hledat každou změnu k lepšímu. Zvolit postupné kroky a mít odvahu k dalším. Zásadovost je tu zcela nezbytná. Pochopte, že pro lidi s problematickým stylem života je to do určité míry jejich volba. V nějakém ohledu jim tento styl života vyhovuje. Pokud jsou ochotni něco ve svém životě změnit, pak jedině tehdy, jestliže je donutí okolnosti. Teprve ve chvíli, kdy nepříjemnosti vyplývající z jejich počínání začnou převažovat nad „pozitivy“. Tito lidé jsou většinou přivyklí značným životním výkyvům. Jejich život neustále sleduje křivku dolů, nahoru, dolů, nahoru... A pro mnohé je zlomovým okamžikem až moment, kdy je jejich životní křivka úplně nejníž!“
Řekl, ať syna vyhodím
Paní Lence je sedmapadesát, přesto problémy, které zažívá se svým synem, sahají až do doby jeho pobytu v mateřské škole. „Byl větší než ostatní děti, působil dospěleji,“ říká tiše Lenka, „ale se svou odlišností si nedovedl poradit. Navenek tvrdá slupka, uvnitř asi trochu srab. Možná i to byl důvod, proč se pak ve škole stal obětí šikany. Tenkrát mi jedna paní psycholožka řekla: Připravte se na to, že tenhle kluk bude chtít všechno vyzkoušet, nebudete to s ním mít jednoduché. A on skutečně někdy v osmé třídě začal s mariánkou. Později přešel na pervitin. Dlouho jsme nic netušili, s podobnými věcmi jsme neměli nejmenší zkušenost. Učil se výborně, nepoflakoval se, na čem jsme se domluvili, to platilo. Na střední škole přišel zlom. Okamžitě jsem se obrátila na sdružení pro pomoc drogově závislým a padla u nás první podmínka – léčení nebo vyhazov z domu.“
Těch podmínek dala Lenka za svůj život snad tisíc. Dokonce s mužem před lety požádali soud, aby do nabytí plnoletosti syna rozhodl o jeho umístění do výchovného ústavu. Nepomohlo to, po návratu se začaly doma ztrácet různé věci – peníze, fotoaparát, hodinky. Možná poslední kapkou bylo zjištění, že v době, kdy Honzovi půjčovala na dopravu do práce, uzavřel několikatisícovou smlouvu s telefonním operátorem. Zase lež, další podraz. Pochopila, že to nemá řešení. Musel odejít. V době, kdy se defintiivně rozhodla, že neustálé ústupky opravdu nemají ani tu nejmenší cenu, začala řešit problém se svým mužem. Na jedné straně musíte přijmout a zpracovat fakt, že vaše dítě se už zřejmě nikdy nezmění. Na straně druhé zjišťujete, že energie, kterou jste mu tolik let věnovali, možná scházela někde jinde. Třeba právě ve vztahu s partnerem. Po letech jakoby se znovu začali hledat. Teprve v té době se manžel Lence svěřil, že pravdu o vlastním dítěti zpracovával stejně bolestně jako ona sama. Jen ji nedokázal tak ventilovat. Neuměl o ní mluvit. S rozdílnými reakcemi manželů má ostatně zkušenost většina psychologů. „Máme zkušenosti s tím, že otec často přijde a potřebuje rychlé, akční řešení,“ vysvětluje Mgr. Štěpánka Čtrnáctá. „Může v sobě informaci zpracovat a se situací se smíří, nebo se od dítěte rychle odstřihne. Matky něco podobného přirozeně nedokáží. Snaží se pomoci a potřebují čas. Je však otázka, kde jsou hranice. Matky – mnohdy úplně zničené ženy, mají často jedno společné – v rámci rodiny potlačují samy sebe. Děti, ač dávno dospělé, jsou stále smyslem jejich života a ony mají tendenci neustále je omlouvat. Těžko přijímají fakt, že jejich odpovědnost za dítě jednou nutně skončí.“
Zbavte se představy milovaného dítěte
Přiznat si, že se nám dítě nevyvedlo, vyžaduje jistou osobní statečnost. V rámci záchrany sebe samých, rodiny nebo vazeb s přáteli, je důležité si před sebou zcela po pravdě vymezit, jak se věci opravdu mají. A z toho vyjít i v plánování příštího života. Nemá vůbec žádný smysl, pokud začnete házet vinu za nezdary potomka na svého partnera. Stejně tak nemá nejmenší význam, pokud sebemrskačské pocity trýznivé viny přehodíte na sebe. „Ze své praxe velmi dobře vím, že partneři mnohokrát, místo aby konsolidovali společné síly na rozumné řešení problému, staví se jeden proti druhému,“ říká Mgr. Vladislav Dykast, psychologický poradce výchovného ústavu Klíčov. „Přecházejí do obhajoby sebe i potomka. Zastírají a donekonečna se snaží usměrňovat to, co za syna či dceru vyřešit nikdy nemohou. Většinou také doporučuji, aby se rodina zamyslela, zda nežije s nějakou nevyřčenou a déletrvající jinou zátěží. Starosti kolem problematického potomka tak mohou být podvědomě udržovaným stmelujícím prvkem. Jsou konkrétní, snadno pojmenovatelné, časem možná i tím vůbec jediným, na čem se rodiče shodnou. Odchodem dítěte pak mohou vyplavat mnohá dosavadní tabu, jako třeba jiné partnerské vztahy, druhé dítě apod. Pamatuji si na rodinu, kde otec byl už delší dobu rozhodnutý, že od rodiny odejde za novou přítelkyní. „Zlobivý“ dospělý syn byl pro něho vhodnou záminkou. Matka, která nechtěla přijít o syna ani o muže, tak přistoupila na nebezpečnou hru. Syna kryla a ten to dobře věděl. Důsledky byly samozřejmě pro všechny zúčastněné zničující.“ Je těžké dát v bolestném problému obecnou radu. Nicméně, myslete na sebe. Nenechte se ničit. Žijte svůj život. Neplaťte dluhy, které jste nezpůsobili. Připusťte si, že není vaší povinností žít v magickém kruhu věčných odpouštění a nových zklamání. Prodlužovat vlastní trápení nemá smysl.
Kvalifikovaná psychologická pomoc:
Linka seniorů: 800 200 07, Sananim, www.sananim.cz,
tel. 284 824 234, Výchovný ústav Klíčov, tel. 283 383 480
